Za svůj trpký osud si částečně můžeme sami – tím, že s ním nebojujeme.  

Vdávala jsem se jako bezhlavě zamilovaná devatenáctiletá dívka. Neměla jsem o sobě nikdy vysoké mínění, co se týkalo vzhledu nebo přitažlivosti pro druhé pohlaví. To, že se o mě zajímal muž tak atraktivní jako Michal, jsem brala jako dar z nebes. Netušila jsem, že po letech mě ve skutečnosti nažene do pekla.

Štěstí se pomalu ztrácelo

Nebyla jsem průbojný typ, proto mi ze začátku celkem vyhovovalo, že o všem v našem vztahu rozhodoval Michal. To on naplánoval naši svatbu, koho pozveme a koho ne, kam pojedeme na svatební cestu. Řídil v podstatě všechno, včetně našeho intimního života.

Já jsem se ale cítila šťastná, byla jsem ráda, že mám silného partnera a svoji poslušnost jsem brala jako samozřejmost. Rok po svatbě se nám narodil syn. Byla bych bývala ráda ještě měla dcerku, ale Michal chtěl jenom jedno dítě a já se podřídila.

To už mezi námi občas docházelo ani ne tak k hádkám, jako ke zvýšenému napětí. Musela jsem si občas od manžela vyslechnout nepěkná slova, která mě mrzela. Přesvědčovala jsem ale sama sebe, že chybu jsem udělala já.

Když potom Michalova slova začala být vulgární a ponižující, zkoušela jsem se chabě bránit, ale můj muž mě vždycky snadno překřičel.

Už jsem si nepřipadala jako nejšťastnější žena na světě, utěšovala jsem se však tím, že je to nejspíš v každém manželství stejné.

Styděla jsem se o tom mluvit

Jak náš syn vyrůstal, mezi mnou a Michalem se projevovalo stále větší odcizení. Začínala jsem vnímat, že mě nebere jako rovnocennou partnerku nebo ženu, o kterou se má za její péči postarat. Byla jsem pro něho víceméně služka a kuchařka.

Milenka už jen občas, začal mě urážet dokonce i v této oblasti. Bolelo to a chtěla jsem najít řešení. Po dlouhém rozvažování jsem nesměle Michalovi navrhla, že bychom si měli dojít k nějakému odborníkovi. Nejprve vůbec nechápal, co a proč říkám.

Potom mě poprvé v životě uhodil. Nebyla to tvrdá rána, jen symbolická, ale doprovázená křikem a nadávkami, co si prý o sobě myslím. Najednou se mi zhroutil celý dosavadní svět. Pochopila jsem, že teď už to bude pořád takové nebo spíš horší.

Nevěděla jsem ale, co mám dělat. Svěřit se s tím, že na mě manžel vztáhl ruku, jsem se styděla, jak kamarádkám, tak i rodičům. Dál jsem tedy navenek předstírala, že je všechno v pořádku a že žiji ve spokojeném manželství. Za čtyřmi stěnami našeho bytu ale docházelo k čím dál drsnějším situacím.

Brutální napadení

Jakmile Michal zjistil, že se nebráním a mlčím, začal toho využívat. Schytávala jsem facky i nadávky za naprosté banality. Naštěstí se to nikdy neodehrávalo před očima syna. Manžel mě nikdy nebil do tváře nebo tam, kde by to bylo vidět.

O to víc se soustřeďoval na ostatní části těla. Po jednom konfliktu jsem si myslela, že budu muset do nemocnice. To mi ale samozřejmě Michal zakázal a tak jsem pohmožděniny léčila doma. Lidem jsem říkala obvyklou výmluvu, že jsem upadla na schodech.

Moje kamarádka Věra měla určité podezření, ale nedonutila mě k tomu, abych jí řekla pravdu. Teprve když se syn osamostatnil a odjel po základní škole na internát, začala jsem sbírat odvahu k tomu, abych se z toho krutého vztahu osvobodila.

Po dlouhém váhání jsem se svěřila Věře. Ta mi nejdřív hrozně vynadala a vyčítala mi, proč jsem jí to neřekla dřív. Pak mi obstarala právničku, psycholožku a snažila se mě dokonce vést i k tomu, abych na Michala podala trestní oznámení. To jsem odmítla.

Názor jsem změnila poté, co jsem manželovi oznámila, že se s ním chci rozvést. Tehdy mě napadl opravdu surově. Pak už jsem jednala a šlo to rychle. S rozvodem manžel nakonec souhlasil a já jsem stáhla trestní oznámení za napadení.

Dnes bydlím sama, pravidelně za mnou jezdí jen syn, který už studuje na vysoké škole. Lituji, že jsem se nedokázala ozvat dřív, ale utěšuji se tím, že jsem si alespoň nepokazila úplně celý život.

Barbora D. (43), Jihlava