Odchodu do důchodu jsem se nemohla dočkat. Odešla jsem proto do předčasného a díky náhodě začala pořádně vydělávat!
Celý život jsem poctivě pracovala, starala se o děti i manžela. Krátce před šedesátkou jsem toho najednou začala mít dost. Vůbec jsem se nepoznávala, ale bylo to tak. Ráno se mi nechtělo vstávat a moje jediná myšlenka patřila návratu ze zaměstnání.
Chvíli, kdy konečně budu mít klid, svalím se před televizi s kafíčkem a nikdo po mě nebude nic chtít.
Manžel o mém důchodu nechtěl ani slyšet
„Nejsi nemocná?“ ptal se mě manžel starostlivě a já nevěděla, co odpovědět. Nemocná jsem nebyla, nic mě nebolelo. Zmocnil se mě snad akutní záchvat lenosti? Nebo prostě jen stárnu? Sama jsem netušila, kde se vzala příčina mojí nechuti ke všemu a všem.
Nakonec mi kamarádka vnukla myšlenku, která mě do té doby vůbec nenapadla. „Jdi do předčasného důchodu! Přijde sice o pár stovek, ale ten pocit, že jsi konečně volná, ten ti nikdo nevezme!“ tvrdila a měla to z vlastní zkušenosti.
Byla v tom předčasňáku, jak sama říkala, už skoro půl roku a rozhodně si nestěžovala. Nadchlo mě to, ale manžela ne. „Ty ses snad zbláznila? Budeme dřít bídu s nouzí kvůli tvojí lenosti?“ naštval se, prásknul dveřmi a byl pryč.
První týden byl skvělý
V hospodě, samozřejmě, kde jinde. To zas naštvalo mě. „Tak já mám dřít, aby on měl na pivo? Tůdle!“ řekla jsem si a hned, jak to šlo, jsem si o ten důchod požádala.
Ten pocit, že člověk ráno nikam nemusí, a může si dělat, co chce! Ten se nedá vůbec vypovědět. První den důchodu jsem proležela v posteli. Obklopená knížkami a časopisy. K obědu jsem si objednala pizzu. Nádhera! Druhý den jsem šla ke kadeřníkovi a ten další plavat.
Po týdnu jsem měla toho lenošení plné zuby a začala se nudit. „Musím něco dělat, nebo se zblázním!“ řekla jsem si a začala vymýšlet, co by to jako mělo být. Nic jsem nevymyslela a za další týden už jsem měla pěknou depresi.
Pomohla mi kamarádka
„Co jsem si to jen natropila!“ vzdychala jsem tajně, protože manžel by mě ještě vynadal. Nakonec, v zoufalství nejvyšším jsem šla za tou kamarádkou, která mi tuhle pitomost poradila.
Chvíli váhala, a potom mi prozradila svoje tajemství. „Tak já to to teda řeknu. Když budeš chtít, přiberu tě do party, stejně už sama nestíhám! Peču na kšeft. Kremrole, dorty, rolády, všechno co je potřeba! Ale je to načerno, abych nemusela mít povolení hygieny.
Cukroví potom dodávám několika cukrárnám a ty mi mohou urvat ruce. Mají málo zaměstnanců, víš?“ šeptala, jako by nás mohl někdo slyšet a tvářila se jako pobočka FBI. Musela jsem se smát, ale nápad to byl opravdu dobrý.
A tak jsem začala péct. Vždy celé dopoledne a někdy celý den. Je to dřina, ale vydělám si. A nikdo mě nepeskuje, nehoní ani nenapomíná. Jsem konečně spokojená a odchodu do důchodu nelituji!
Dana N. (61), Kadaň