Rozvedla jsem se, když bylo Lukášovi půl roku. Dlouho jsem se pak nějakému pevnému svazku vyhýbala. A nakonec byla moje volba špatná.
Soudní jednání se protahovalo. Pohledem jsem hypnotizovala lavici obžalovaných, kde seděl můj syn. A v hlavě jsem měla úplné prázdno. To všechno se mi přece jen zdá. To nemůže být skutečnost. To nemůže být pravda.
Můj milovaný syn Lukáš tady sedí před porotou. A ta se právě chystá vynést rozsudek. Trest za vraždu.
Můj malý jedináček
Lukáš přišel na svět předčasně. Byl takový maličký drobeček a já o něj měla hrozný strach. Dnes už vím, že tam to asi všechno začalo. Na své dítě jsem se totiž velice upnula. Byla jsem mu k dispozici dnem i nocí. I později, když už se z nejhoršího vylízal a stal se z něj šikovný předškolák.
Manžel to nevydržel
Libor, můj manžel snášel nějaký čas to, že je na vedlejší koleji. Chápal, že syn potřebuje péči. Jednoho dne se ale sebral a odešel. Do roka si založil novou rodinu a Lukáše začal zanedbávat.
Najednou jsem musela dělat táto mámu. Vychovávala jsem syna, jak nejlépe jsem uměla. Dopřála mu všechny kroužky, zábavu, dovolené. Vlastně jsme se od sebe skoro vůbec nehnuli.
Hlava rodiny
Lukáše jsem vždy vedla k samostatnosti. Bylas jsem pyšná na to, jak je šikovný a schopný všechno zařídit. Už jako puberťák dokázal doma se vším pomáhat. Velice rád se stavil do role hlavy rodiny a mého ochránce.
Viděla jsem, jak mu to dělá dobře. Žila jsem tehdy jen pro něj. Všechny mé případné známosti během těch let, jsem před ním tajila. Vždycky říkal, že žádného chlapa doma nepotřebujeme. A já tušila, že jemu přivést domů nového tatínka nemůžu.
Rudolf to nevzdal
S příchodem Rudolfa k nám na pracoviště se ale všechno změnilo. Zamilovali jsme se. Krásně a bláznivě. Už jsem tehdy ani nedoufala, že jsem něčeho takového schopna. Ale nedalo se nic dělat.
Brzy o našem vztahu věděli všichni. Bylo třeba s tím seznámit i mého už dospělého syna. Bála jsem se toho, protože jsem tušila komplikace.
Odešel a práskl dveřmi
Udělala jsem dobrou večeři a oznámila Lukášovi, že na ni přijde i můj nový přítel. Že bych byla ráda, aby ho také poznal. Lukáš byl v šoku, to jsem na něm hned viděla. Ovládl se ale a řekl, že ho rád pozná.
Večeře probíhala v klidu, i když v mírné křeči. Když ale Rudolf odešel, prohlásil Lukáš, že je to naprostý idiot a s tím, že se přece nebudu zahazovat. Strašlivě jsme se pohádali. Snad poprvé v životě. A nakonec se Lukáš sebral, bez pozdravu odešel a práskl za sebou dveřmi.
Chvilkové příměří
Druhý den mi syn přinesl kytičku, omluvil se a zdálo se, že bude vše v pořádku. Po nějakém čase dokonce souhlasil s tím, že se k nám Rudolf nastěhuje. Měla jsem pod jednou střechou oba dva muže, které jsem v životě strašně moc milovala.
Byla jsem šťastná. Konečně jsme byli rodina. Moje přesvědčení o tom, že je všechno, jak má být, bylo však velice bláhové. Pod zdánlivým klidem bujelo velké napětí a nenávist.
Chtěl být za chlapa
Lukáš přišel o svou roli hlavy rodiny a Rudolf se dožadoval své pozice hlavního chlapa v domácnosti. Rivalita těch dvou byla neskutečná. A já bohužel nijak nezasáhla.
A když jsem se jednoho dne vracela domů z nákupu, viděla jsem před barákem už jen policejní auta, pohřebák a mého syna v poutech.
Co se tehdy doopravdy stalo a hlavně proč, se asi nikdo nikdy přesně nedozví. Jisté je, že Lukáš v afektu ubodal mého přítele šroubovákem. Jeho diagnóza zní: Patologická závislost na matce.
Ludmila V. (52), Domažlicko