Zůstala jsem doma sama bez dětí a manžela, o půlnoci mě probudila moje fenka. Třásla se strachy. Cítila jsem, že v pokoji někdo je a chce mě zabít.

Těšila jsem se na ty klidné dny o samotě nad rozečtenými stránkami knihy.Děti trávily část prázdnin pobytem v přírodě na táboře, manžel jel ke svým rodičům, aby jim pomohl stavět plot. Zůstala jsem doma sama – i když ne tak docela.

Společnost v opuštěném bytě jsme si poskytovaly vzájemně s mým čtyřnohým přítelem.Fenka kokršpaněla sdílela naši domácnost již pátým rokem a díky její milé povaze jsme si ji moc oblíbili a těšili se na její vítání a projevy přátelství. Dorinku zkrátka milujeme a jsme šťastni, že ji máme.

Něco bylo ve vzduchu

Toho večera ne a ne usnout, mysl byla podivně rozjitřena. Za oknem tma dávno zahalila výhled, na ulici utichl ruch, jen místy blikalo světlo obrazovek.

Náhle proud chladného vzduchu otevřel dokořán okno do pokoje a vynesl záclonu vysoko do stropu.Síla závanu byla sice překvapující, ale byla jsem si jista, že je to v důsledku změny počasí, která sebou asi brzy přinese bouřku.

Dorinka, do té doby klidně podřimující, začala neklidně pobíhat. Hodiny právě odbíjely půlnoc.Domluvila jsem si, že není čeho se bát, a ulehla jsem. Pro jistotu jsem zavolala na Doru, aby se u mě uvelebila.

Přestala poslouchat Za ta léta to bylo poprvé, co nereagovala. Stále pobíhala bezdůvodně po pokoji, pak v předsíni čenichala u dveří.Se staženým ocáskem se plížila zpět k prahu do pokoje, ale ke mně vůbec nechtěla.

Překvapilo mě, že ani přes několikáté zavolání nejde. Někdy ji sice bouřka rozruší, ale to se ke mně naopak přitiskne a já ji uklidňuji hlazením.Vstala jsem a šla se podívat na chodbu – byla tam tma a ticho.

Zamkla jsem na všechny západy… Dorinka, která mě tolik milovala, přede mnou ale stále utíkala. V šílené hrůze se ukryla za pohovku v obýváku.

Proč se mě bojí?

Uslyšela jsem hlas Vytáhla jsem jí násilím, ona se mi ale vytrhla a začala se přede mnou plazit po břiše. Ohromená jsem zůstala stát. A najednou jsem to ucítila. Kdosi stál za mými zády a zašeptal mi do ucha:

„Skoč z okna!“ S úlekem jsem se otočila.Nikoho jsem v místnosti neviděla. Zato ten hlas opakoval panovačně: „Jdi a skoč!“ Bydleli jsme v osmém patře, kdybych vypadla z okna, byla by to jistá smrt.

Nemohla jsem se nadechnout, nohy a ruce mi ztuhly, v hlavě mi hučelo.Marně jsem si říkala, že neposlechnu. Tělo najednou vykročilo… Zazvonil telefon Jako z dáli jsem uslyšela v ložnici mobil. Byla jsem jako zhypnotizovaná.

Nedokázala jsem se otočit a jít ho zvednout. Pomalu jsem se sunula k oknu, jak hlas chtěl.Dora překonala svůj strach a rozběhla se. Minula moje nohy, a přízrak za mými zády. Zakňučela bolestí, jako by jí něco udělal, ale zastavit ji nedokázal.

Slyšela jsem, jak shodila mobil na zem a tím pádem se spustilo hlasité volání.Z telefonu se ozval hlas mé dcery: „Maminko!“ V tu chvíli jsem ucítila, jak se proud chladného vzduchu zvedl a letěl k oknu. Záclona prudce vyrazila ven. Rychle jsem běžela k mobilu. Moje holčička mi volala, protože se měla ošklivý sen.

.. Blanka (41), Trutnov     .