Už jako malý capart jsem všechny své panenky „líčila“ fixami a vyráběla jim alespoň z papíru plesové róby. Byla jsem zkrátka posedlá parádou a krásou.
Jenže jako prostřední sestra dvou bratrů se sportovně založenými a navýsost praktickými rodiči jsem svým vášním uzdu moc popouštět nemohla. Na internát jsem odešla v patnácti. Kamarádka, s kterou jsem byla na pokoji, měla šicí stroj.
Šila jsem pro sebe i pro ostatní. Z toho, co mi zaplatili, jsem si kupovala hlavně kosmetiku. Studovala jsem na účetní, ale pokukovala jsem po dráze modelky. Jenže naši byli neoblomní. Mé dětské sny tak zůstaly nesplněné.
Měli jsme tři kluky
Vdávala jsem se v pětadvaceti. Byla jsem vyhlášená krasavice, kterou chtěli všichni mladí muži v okolí. Já si vybrala Standu. Byl šikovný, jako automechanik dobře vydělával, byl veselý, vysoký a vypadal jako Alain Delon.
Bylo mi s ním krásně nejen když jsme spolu chodili, ale i po svatbě. Jen v jednom mě trochu zklamal. Moc jsem se těšila, že budeme mít holčičku, ale Standa, jak se říká, „uměl dělat“ jen kluky. Měli jsme tři.
„Buď ráda, že jsou zdraví,“ utěšoval mě manžel, „navíc jsou to moc pěkní kluci. Uvidíš, až se ožení, budeš mít malých princezen třeba devět. Pak si jich užiješ, až ti z toho půjde hlava kolem.“
Vnučka pro mě byla splněný sen
Devět vnuček nemám. Ale když se našemu prostřednímu, Petrovi, narodila dcerka, byla jsem na vrcholu blaha. Navíc to vypadalo, že je malá celá po mně.
Sotva začala rozum brát, bylo jasné, že šatičky a botičky nebere na lehkou váhu. Jasně, měla jsem ráda i ostatní vnoučata, ale Irenka byla má favoritka. Po dráze modelky začala pokukovat už v první třídě.
Já bych jí klidně nějakou dětskou přehlídku obstarala, nebo bych dala její fotky do herecké agentury, jenže Žaneta, její máma, byla rozhodně proti. A to i přesto, že Irenka byla rok od roku hezčí. Když jí bylo deset, pustily jsme se do boje s jejími rodiči obě.
Naštěstí se dobře učila a chovala se vzorně, takže se nám podařilo zlomit všechny námitky. Jakmile Žaneta povolila, vzala jsem Irenčinu kariéru do svých rukou.
Jako modelka měla úspěch
Netrvalo dlouho a dostavily se první úspěchy. Pár menších přehlídek, několik focení. Připadaly jsme si jako spiklenkyně s dokonalým plánem. Vlastně mi ani nevadilo, že se musím se snachou pořád hádat. Chtěla jsem pro Irenku to nejlepší.
Cvičily jsme spolu, líčily se, učily se angličtinu. Postupně dostala moje krásná vnučka i pár nabídek do zahraničí. Samozřejmě, syn a snacha byli proti. Jenže poslední nabídka pro třináctiletou krásku obnášela několik focení v Itálii, o prázdninách.
Takže námitky, jak se projeví na učení, tentokrát nefungovaly. A když jsem se nabídla, že s Irenkou pojedu do Itálie já a vše si sama zaplatím, neměli jinou možnost, než kývnout. Konečně se nám otevřel svět velkého modelingu. Bylo to hodně náročné. Starala jsem se o Irenku co nejlépe.
Z Itálie jsme jely spokojené
Chystala jsem jí dietní jídlo, když jí v agentuře řekli, že má moc silná stehna. Snažila jsem se ji udržet vzhůru, když dvě noci za sebou fotila kolekci šatů. Podporovala jsem ji. Říkala jsem jí, že bude hvězda.
Supermodelka na první straně těch nejlepších časopisů. Velkoryse jsem přivírala oči nad tím, že si občas vzala něco proti hladu nebo na povzbuzení. Obě jsme věděly, že to k modelingu patří.
Chtěla být nejlepší, slibovala mi, že nepovolí, dokud nebude stejně známá jako Heidi Klum. Připadalo mi, že je všechno v pořádku, jak má být.
Neřešila jsem, jak moc jsme unavené, nebo že Irenka je mnohem hubenější, než když jsme do Itálie odlétaly. Byla úspěšná, v kampaních se líbila, měla nabídky na další práci. O to větší šok mě čekal na letišti. U výdeje zavazadel si mě snacha odtáhla stranou.
Úplně běsnila. „Vy jste se úplně zbláznila,“ syčela mi nenávistně do obličeje „podívejte se, jak ta holka vypadá. Je to anorektička! Příště s ní už nikam nepojedete! S modelingem skončila. A s vámi taky!“ Byla jsem v šoku.
Navíc můj manžel se postavil na stranu mladých. Měla jsem o Irenku strach, bylo mi jasné, že když na ni takhle nastoupí, najde si cestu, jak se jim vzepřít. A taky že ano. Přestala jíst. V Itálii žádnou anorexii neměla, zhubla, to je pravda. Ale do nemoci upadla až doma, protože jí zakázali být se mnou.
Víme, co chceme dokázat
Nedokázala jsem přijít na způsob, jak to celé vyřešit. Moje milovaná, krásná a úspěšná Irenka mi z léčebny, kam ji zavřeli rodiče, tajně píše. Na mě se většina rodiny dívá jako na nebezpečného šílence.
Ale já vím, po čem vnučka touží a taky vím, že má na to, aby si své sny splnila. Jsme v tom zajedno. Je mi jasné, že budeme muset počkat. Kvůli nepochopení rodičů přijde o nejdůležitější roky kariéry. Jenže my se nevzdáme! Jakmile jí bude osmnáct, odejde ke mně, ať si zbytek rodiny říká, co chce!
Radmila Benešová (63), Středočeský kraj
.