Občas jsem mívala noční můry. Kdo je taky nemá, že? Pak ale přišel skutečně hrůzostrašný sen, který mě hodně vyděsil.
Stalo se to asi před půl rokem a musím přiznat, že od té doby stále špatně spím. Vlastně, kdyby nebylo tabletek na spaní, nejspíš bych oka většinu noci nezamhouřila. Přitom to začalo tak nevinně…
Znepokojivé scénáře
Sny, poměrně živé a barvité, jsem mívala už od dob dospívání. Většinou se do nich promítaly věci z každodenního života a vystupovali z nich lidé z mého okolí. Zpravidla se jednalo o klasické sny – takové, jaké mívá každý druhý člověk.
Nebyly ničím neobvyklé, ani děsivé. Přibližně před rokem jsem však začala mít i sny, které mi radost nepřinášely. Byly poměrně nepříjemné. Například se mi zdálo, že budu mít průšvih v práci nebo, že tatínka potrápí zdraví a podobně.
Velice mě znepokojovaly, ale naštěstí se nenaplnily. Před půl rokem jsem však prožila hotovou noční můru.
Dívka na sedadle
Zdálo se mi, že jedu s bratrancem v autě. Koupil si nové auto a chtěl mě v něm svést. On řídil, já jsem seděla na místě spolujezdce. Najednou jsem měla silný pocit, že někdo sedí na zadních sedačkách.
Otočila jsem se a spatřila malou holčičku. Měla na sobě červenou bundu a na hlavě bílou čepici s bambulí. Zeptala jsem se bratrance, kdo to je a co tam dělá. Bratranec neodpověděl. Jakoby mě ani neslyšel. Otočila jsem se na dívku znovu a zamrazilo mě.
Holčičce se před mýma očima deformoval obličej do strašlivého úšklebku. Začala jsem křičet jako na lesy…
Nemohla jsem se hnout
Najednou jsem se ocitla ve své ložnici. Myslela jsem si, že jsem se probudila, ale nemohla jsem se vůbec pohnout. Cítila jsem, že se mnou v pokoji někdo nebo něco je. Srdce mi bilo jako zběsilé.
Chtěla jsem alespoň zahýbat prsty, ale když jsem se o to pokusila, začalo mi zvonit v uších a tepat ve spáncích. Strašlivě mě z toho bolela hlava. Prosila jsem, ať to přestane, ale bolest neustupovala. Snažila jsem se otevřít oči, abych se probudila, ale nešlo.
Byla jsem zoufalá. Jediné, co mi zbývalo, bylo volání o pomoc. Můj hlas zněl jako pisklavý skřek.
Zlověstné pocity
Najednou jsem procitla. V ložnici bylo ticho a klid. Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale nikdo tam nebyl. Slyšela jsem jen tlukot vlastního srdce. Když jsem o tom vyprávěla lékařce, řekla mi, že se pravděpodobně jednalo o spánkovou paralýzu.
Jenže pro mě to byl natolik děsivý zážitek, že se od té doby bojím usínání. Cítím, že je něco neznámého blízko a vyčkává, až půjdu spát. A kdybych nebrala prášky na spaní, nejspíš bych neusnula.
Mirka L. (50), Praha