To, co jsme kdysi udělali, nás může zasáhnout i po mnoha letech.
Do své rodné vesnice jsem jezdila už jen na hřbitov, kde se nacházela naše rodinná hrobka. Po svatbě jsem se totiž přestěhovala na druhý konec republiky.
Hrob mých rodičů a prarodičů jsem navštěvovala jednou v létě a jednou na Dušičky – jinak se o něj staral můj bratr.
Nemohla jsem ani mluvit!
Předloni jsem se na cestě zdržela a tak jsem přijela k bratrovi a jeho rodině se zpožděním. Chtěla jsem ale zajít ke hrobu ještě toho dne. Vydala jsem se tam sama, v době, kdy už padal soumrak a hřbitov se měl za chvíli zavírat.
Zapálila jsem svíčky, chvíli postála a vzpomínala a pak jsem se ještě rozhodla jít vyhodit jeden starý, rozbitý a povadlý věnec na hřbitovní skládku. To už byla skoro tma.
Když jsem kráčela kolem jednoho malého hrobu, o který asi nikdo nepečoval, stalo se něco děsivého. Nejprve se mi podlomily nohy, takže jsem málem upadla. Potom jsem zkoušela jít dál – ale nešlo to! Nějaká síla mě držela na místě.
Kolem obličeje mi zavanul ledový vzduch a za sebou jsem uslyšela tichý zlověstný smích. Zkoušela jsem volat o pomoc, ale nebyla jsem schopná vydat ze sebe ani hlásku!
Druhý den jsem tam šla znovu
Ta tajemná síla mě držela na místě několik minut. Myslela jsem si, že je to můj konec a už jsem se v duchu loučila se životem. Pak to najednou všechno přestalo a já byla zase volná. Vůbec jsem si tu příhodu nedokázala vysvětlit.
Řekla jsem o ní bratrovi, ale ten mi samozřejmě nechtěl věřit. Druhého dne jsem se tam s ním vydala za světla znovu. Našla jsem ten hrob, u kterého se vše stalo. Všechno jsem pochopila, když mi bratr řekl, komu patří.
Vzpomněla jsem si na onu starou divnou ženu, které jsme se jako ve školním věku chodili vysmívat a před kterou jsem pak vždy utíkali. Ano, děti bývají občas hloupé a kruté.
A zdá se, že zloba dokáže přetrvat až na onen svět a drží se místa, kde je člověk pochován!
Pavla R. (51), Liberec