Závist není závislá na čase ani prostoru. Vždy se dá něco závidět.

Ve středověku byla závist považována za psychickou nemoc, jakousi vnitřní formu pomalé sebevraždy. A je to pravda. Lékaři totiž prokázali, že vyvolaná závist blokuje buňky kreativního myšlení.

Člověk proto není schopen sám sebe rozvíjet a nevyužívá schopnosti, jimiž za běžného stavu disponuje. Kdo závidí déle, je zcela ochromený, soustředěný na okolní svět a ne na sebe.

Působí fyzickou bolest

Závist působí na stejnou část mozku jako fyzická bolest. Je to vlastně ta nejhloupější forma životní prohry. Podle psychiatra Cyrila Höschla závistivý člověk má obzvláště vyvinutý smysl pro utrpení.

Proč? Vyhledává špatné zprávy. Tedy zprostředkované negativní zkušenosti. A nachází uspokojení v tom, že se to nestalo jemu. To v patologické fázi může přejít až v sadistické sklony. Postižený v takovém případě pociťuje slast, Když vidí, že se někomu ubližuje.

Nepřinese nic dobrého

Závist a sžíravá sebelítost ještě nikomu nepřinesly nikomu nic dobrého. Vyvolávají jen vnitřní žal a strašlivý pocit marnosti. Závistivec se tak stává sám sobě nepřítelem. Je to brzda.

A právě argumentem, že ten druhý, kterému závidí, se mám mnohem lépe, omlouvají svou vlastní neschopnost. Ale tak to přece není.

Buďte jako oni

Vyléčit závist je ovšem jednoduché. Stačí chtít. Přestaňte druhým závidět a chtějte být jako oni. Napněte všechny své síly, schopnosti a vůli. Uvidíte, že se tím hodně změní. A vy už na závist nebudete mít ni čas. Jedině tak může být závist i užitečná. Tím, že vás vyprovokuje k práci na sobě samém.