Každý přeje svým dětem štěstí, někdy mívá ale nepříjemnou podobu.    

Vždy jsem byla hrdá na to, že máme rodinu, která drží při sobě, i když se nám třeba někdy dobře nedařilo. S Lubošem, mým manželem jsme vychovali syna a dceru. Rodinnou harmonii nenarušily ani finanční problémy.

Setkání dlouho odkládala

Žili jsme na vesnici, ale chápali jsme, že děti budou chtít jednou jít vlastní cestou. Zejména dceru Adélu to táhlo do velkého světa. Podporovali jsme jí, když odešla studovat na vysokou školu.

V té době se seznámila s Patrikem, o kterém neustále mluvila, ale odmítala nám ho představit. Když už to trvalo hodně dlouho, přiznala, že má z našeho setkání strach. Nechápali jsme proč.

A moc se nám nezamlouvalo Adélino vysvětlení, že Patrik je z vysoce postavené bohaté pražské rodiny. Došlo nám to, až když jednoho dne dcera skutečně přítele přivezla.

Choval se sice společensky a usmíval se, i když to bylo neupřímné, bylo ale dobře znát, co si o nás ve skutečnosti myslí. Na náš skromný vesnický domek se díval jako na něco podřadného a mě i Luboše si prohlížel se špatně skrývaným pohrdáním.

Její slova mě ranila!

Zní to sice ošklivě, ale tajně jsem doufala, že se Adéla s Patrikem rozejde. Opravdu jsem si nepřála mít takového zetě. Jenže věci se bohužel vyvíjely opačně: hned poté, co dcera dostudovala, oznámila nám, že se s Patrikem zasnoubila.

Manžel se mě snažil uklidňovat, že se to časem všechno usadí. Měl pravdu jen dočasně. Svatba proběhla bez problémů, i když mi mezi Patrikovými příbuznými nebylo moc dobře.

Oba mladí pracovali v prestižní firmě, vydělávali spoustu peněz a od Patrikova otce dostali dar v podobě luxusního bytu. Naše kontakty ale postupně uvázly na mrtvém bodě.

Nejvíc mě ranilo, když mi Adéla řekla, že pro Patrika nejsme dost dobří a že už se nechce dál přetvařovat. S dcerou si dnes voláme jen občas a spíš formálně.

Bojím se, že to nezmění ani případná vnoučata, pokud tedy Adéla s Patrikem nebudou považovat děti za narušení svého životního stylu.

Marie D. (54), Posázaví