Teprve, když se člověk ocitne doopravdy na dně, zjistí pravdu o lidech kolem.    

První manželství mi hrubě nevyšlo. Byla to také moje chyba, jestli se tedy za chybu dá považovat naivita. Roman byl kluk, po kterém toužily všechny dívky z vesnice i okolí. Získala jsem ho já. Vzali jsme se, ale brzy po svatbě jsem začala litovat.

Zjistila jsem, že Roman se pro manželství naprosto nehodí. Měl snad všechny chyby, které brání dobrému trvalému vztahu: dával přednost kamarádům, hodně pil, na věrnost si nepotrpěl a pro ostré slovo nešel daleko. Později mě začal i bít.

To už jsme měli syna, takže kvůli dítěti jsem se to snažila vydržet. Stejně mě nakonec opustil a já zůstala s malým Tomáškem sama.

Sblížily nás životní ztráty

Dlouho jsem nemohla najít jiného muže. Z Tomáška vyrostl hodný chlapec, ale když mu bylo šestnáct let, přišla osudová tragédie. Na přechodu pro chodce ho srazilo auto. Několik měsíců ležel syn v kómatu v nemocnici.

Měl poškozený mozek a naděje na to, že by se mohl uzdravit, byla takřka nulová. Dala jsem nakonec svolení k tomu, aby Tomáše odpojili od přístrojů. Ztráta jediného dítěte mě srazila psychicky na dno. Dlouho jsem se z toho dostávala.

Nebylo mi ještě ani čtyřicet, ale říkala jsem si, že už mám všechno za sebou a život pro mě nemá cenu. Pak jsem jednoho dne potkala Jaromíra. Povídali jsme si nejprve na internetu. Spojil nás zármutek nad životními ztrátami.

Jaromírovi bylo o čtvrt století víc a právě pochoval svoji ženu, která zemřela na rakovinu. Psali jsme si stále častěji a pak jsme se dohodli na setkání. Nezůstalo jen u jediného.

I přes generační věkový rozdíl jsem v Jaromírovi našla svého nového životního partnera. A protože jsme oba patřili ke staré škole, která si potrpí na tradice, zpečetili jsme náš vztah svatbou.

Přišla další osudová rána!

Přes všechno dobré i zlé, co mě kdy potkalo, jsem nikdy nebyla sama. Měla jsem kamarádky, kolegyně i pár příbuzných, s nimiž jsem se pravidelně vídala. V těžkých chvílích mi to dávalo útěchu, že na světě jsou lidé, na které se mohu obrátit.

S Jaromírem jsem prožila pět krásných let. Vnímala jsem ho jako staršího moudrého rádce, jako člověka, který mě dokáže podržet, když se necítím dost silná. Jeden jediný den pak všechno změnil – den, kdy můj manžel prodělal mozkovou mrtvici.

Podařilo se ho zachránit, nezůstalo to ale bez následků. Ochrnul na pravou stranu těla. Byla to pro mě další osudová životní rána. Věděla jsem ale, že musím zůstat silná. Ke každodenním starostem mi nyní přibyla i péče o nemocného manžela.

Všechno bylo najednou o mnoho náročnější, také finančně. Jaromír se předtím dovedl o leccos doma postarat. Teď jsem se musela starat já o něho a na různé, i drobné práce shánět řemeslníky. Pomalu, ale jistě jsme se začali dostávat do finančních problémů.

Měla jsem ještě z minulosti nesplacené půjčky a v žádné bance mi tak novou neposkytli. Musela jsem se proto obrátit na jiné společnosti, kde mi peníze, které jsem pro nás nutně potřebovala, půjčili s hodně vysokým úrokem.

Prý ať ho dám do ústavu!

Jako by všechny ty problémy nestačily, dlouhodobě jsem onemocněla. A to už jsem se dostala opravdu na dno, psychické, fyzické i finanční. Obracela jsem se postupně na všechny své známé.

Někteří se zapírali, někteří na rovinu řekli, že by rádi pomohli, ale nemohou – a dozvěděla jsem se dokonce, že bych měla Jaromíra dát do nějakého ústavu.

Když už mi bylo nejhůř, objevila se konečně pomocná ruka ze strany jedné kolegyně, od které bych to bývala nečekala. Díky ní jsem přežila to nejhorší. Ani dnes na tom nejsem nijak růžově, ale už mi alespoň přímo nehrozí exekuce.

Přátel a známých mám ale po tom tvrdém období o hodně méně.   .

Jitka K. (48), Děčín