Daleko od lidských očí žijí možná tvorové, o kterých nikdo ani neví!
Nejstrašnější zážitek v životě mě potkal v létě před dvěma roky. Jeli jsme tehdy s Viktorem, mým manželem za dcerou do jižních Čech. Měli jsme to naplánováno tak, že se na oběd zastavíme u jedněch známých, se kterými jsme se domlouvali už delší dobu.
Nějak nám návštěva na chalupě, kterou si před časem koupili, stále nevycházela. Tentokrát už jí nic nebránilo.
Utekl před velkým psem
Ivan a Markéta byli známí mého muže z dřívějšího zaměstnání. Vídali jsme se párkrát do roka, ale vždy to byla příjemná setkání. Na své chalupě nás už čekali. Trochu znepokojeně jsem zjistila, že mají velkého psa.
To nevypadalo dobře pro našeho foxteriéra Dennyho, kterého jsme vezli s sebou. A opravdu, sotva jsme vystoupili, tak se ten velký pes na našeho Dennyho rozběhl. Nepočítala jsem s něčím takovým a proto jsem neměla pejska na vodítku.
Denny se vylekal a rozběhl se do lesa. Markéta se mi hned omlouvala a jejich psa přivázala, ale už bylo pozdě. Slyšela jsem jen vzdalující se Dennyho štěkot. Z připraveného oběda najednou nebylo nic, přednost dostalo nalezení uprchlého pejska.
Hledat jsme se ho vydali tři: oba chlapi a já. Markéta se zatím měla postarat o to, aby jídlo do našeho návratu nevystydlo.
Z toho zavytí šel mráz po zádech!
Na rozdíl od nás se Ivan v lese, u kterého chalupa stála, dobře vyznal. Nemohli jsme tedy zabloudit. Zanedlouho jsme ale stejně nevěděli, kam přesně jít, protože Denny se přestal ozývat.
Lesem zněly jenom můj a manželův hlas, volající jméno našeho domácího mazlíčka. Marně. Propadala jsem zoufalství, protože jsem pejska měla opravdu ráda a nechtěla jsem o něho přijít. A les byl dost hluboký na to, aby se v něm ztratil.
Navíc se jednalo o městského psa, který rozhodně nebyl zvyklý orientovat se v přírodě. Chodili jsme mezi stromy asi dvacet minut a bez výsledku. Na naše volání Denny vůbec nereagoval. Potom jsme v jednu chvíli strnuli hrůzou.
Někde nablízku se ozvalo hrozné zavytí. Hned jsme poznali, že je to náš pes a bylo nám současně jasné, že musel narazit na něco příšerného. Z toho vytí byl totiž jasně znát šílený strach!
Žluté oči a tlama plná tesáků
Okamžitě jsme se rozběhli směrem, odkud jsme Dennyho zaslechli. Všichni tři jsme se vzápětí ocitli na malé mýtince. Tam se nám naskytl pohled, na který do smrti nezapomenu. Uprostřed mýtiny se krčil náš Denny.
Proti němu stálo obrovské, děsivé zvíře, jaké jsem v životě neviděla. Vypadalo jako nějaký bájný tvor ze starých příběhů. Tělo mělo porostlé černou srstí, oči mu svítily zlověstně žlutě a na hlavě mělo načervenalé rohy.
Když otevřelo tlamu, objevily se hrůzostrašné a nebezpečné tesáky. Zvíře zlověstně vrčelo a ten zvuk ještě zvyšoval strašlivý dojem. Stáli jsme nejprve jako přikovaní. Potom Viktor odvážně vykročil k Dennymu.
Zatímco ho neznámý tvor pátravě sledoval, popadl manžel našeho psa a opatrně ustupoval zpátky k nám. Zvíře naštěstí dál stálo na místě. Později jsem litovala, že jsme nás v tu chvíli nenapadlo vzít mobil a tu obludu vyfotit.
S Dannym, který se stále klepal strachem, jsme pomalu vycouvali z mýtinky. Doufali jsme, že nás ta bestie nebude pronásledovat. Když jsme pak svůj zážitek vyprávěli Markétě, která na nás čekala s obědem, myslela si nejprve, že si z ní děláme legraci.
Pohled na naše stále vyděšené tváře jí ale přesvědčil, že jsme opravdu tu hrůzu prožili. Netuším dodnes, co to bylo za zvíře a kde se tam v lese vzalo.
Prohlížela jsem od té doby na internetu spoustu různých magických i strašidelných kreseb, ale na nic podobného jsem zatím nenarazila.
Helena S. (50), Praha
