Lidé by se měli snažit najít k sobě cestu, v první řadě k vlastním dětem.

Na světě snad nemohly být rozdílnější typy lidí než byly mé dvě děti, syn Kamil a dcera Zuzana. Zatímco mladší Zuzana byla vždy podnikavá, aktivní, zvídavá, veselá a společenská, Kamil byl pravým opakem.

Nikdy neměl moc kamarádů, nikam nechodil, stále se tvářil zadumaně nebo zachmuřeně.

Žil jako samotář

Nezměnilo se to ani v dospělosti. Dcera se vdala ve dvaadvaceti, syn byl zapřísáhlým samotářem, který žil v pronajaté garsonce. S manželem jsme se mu často snažili už během dětství a dospívání nějak přiblížit, ale do svého světa Kamil prostě nikoho nevpouštěl.

Když se pak odstěhoval a začal být ekonomicky soběstačný, ztratili jsme s ním vlastně kontakt úplně. Občas sice přijel na návštěvu, ale nic moc o sobě neprozradil. Věděli jsme jen to, že pracuje a že žije sám a nemá žádnou známost.

Mrzelo mě to, tím spíš, že od Zuzany už jsem vnoučata měla a Kamilovi bych bývala rodinné štěstí také přála. Dnes, s odstupem času, si říkám, jestli jsme se s manželem neměli víc snažit najít k synovi cestu.

Možná bychom stejně nezabránili tomu, co se stalo, ale přinejmenším by se jeho problémy daly řešit dříve a lépe. Náš syn nám totiž jednoho dne připravil krutý šok: policie nám oznámila, že se Kamil oběsil!

Byla to i naše chyba

Syn nenechal žádný dopis na rozloučenou. Teprve nyní jsme si uvědomovali, jak málo jsme o něm v poslední době věděli. Postupně vyšlo najevo, že hlavním motivem pro jeho dobrovolný odchod ze světa byly dluhy.

O to horší to bylo zjištění pro nás, protože my bychom bývali Kamilovi s tím problémem pomohli. Nevím, jestli se před námi za dluhy styděl nebo nám nevěřil, obojí je špatně. Cítím za synovu smrt svůj díl viny.

Snad můj příběh poučí jiné rodiče, aby se snažili se svými dětmi mluvit a pochopit je, jakkoliv to je někdy těžké. Pak už je na lítost pozdě.

Anna R. (55), Litvínov