City neznají překážky a romantika k nám může přijít i z onoho světa.    

Prožila jsem krásné a šťastné manželství. Ve Zbyňkovi jsem našla hodného partnera a přitom silnou osobnost. Měli jsme dvě děti, na které jsem dnes právem hrdá. Jediné, čím mě Zbyněk zarmoutil, byla jeho předčasná smrt.

Stalo se to nečekaně, v jeho jednašedesáti letech. Infarkt byl natolik silný, že manžel neměl šanci přežít.

Dopis se zatoulal

Když jsem se vzpamatovala z bolesti a šoku, nalézala jsem útěchu ve vzpomínkách. Prožili jsme toho opravdu hodně, takže těch okamžiků a situací, které jsem si připomínala, bylo velké množství.

Vybavila se mi mimo jiné jedna příhoda z doby, kdy jsme spolu začali chodit. Tehdy mi Zbyněk napsal dlouhý dopis s krásným vyznáním – tedy alespoň to tvrdil. Já ten dopis totiž nedostala. Nejprve mě podezříval, že ho jen tak zkouším;

pak pochopil, že se to psaní opravdu zatoulalo. Pátrání na poštách – jak na té, odkud dopis posílal, tak na té v mojí ulici – bylo marné. Často mi to pak připomínal se slovy, že tak krásná slova už asi nikdy nedá dohromady.

Mrzelo mě to, ale společně naplno strávená léta byla lepší než tisíce napsaných vět.

Poznala jsem hned jeho písmo!

Stalo se to přesně na den prvního výročí Zbyňkovy smrti. Byla jsem už týden předtím smutná, jako by se vrátila bolest, kterou jsem zažila před rokem. Toho dne jsem v poštovní schránce vedle obvyklých letáků našla také zažloutlý dopis.

Poznala jsem Zbyňkovo písmo a rozrušením jsem málem omdlela. Ano, byl to ten ztracený dopis, který mi poslal manžel ještě za svobodna, s razítkem z tehdejší doby. Obsahoval sedm hustě popsaných listů, za které by se nemusel stydět ani básník nebo spisovatel.

Celý ten den jsem pak jsem proplakala, částečně lítostí, částečně radostí. Věřím tomu, že Zbyněk odněkud z nebe zařídil, aby mi po své smrti dal najevo, jak moc mě miloval. Beru to jako krásný a tajemný zázrak.

Veronika K. (57), Kolín