Jsou věci, se kterými je opravdu těžké vyrovnat se. Někdy vlastně nemožné.    

Někdo má celý život štěstí, já měla smůlu už na jeho počátku. V jedenácti letech jsem zažila dramatickou událost. Byla jsem na návštěvě u kamarádky, když u nich doma explodoval plyn. Nikoho to nezabilo, ale došlo ke zraněním a popáleninám. Já jsem to odnesla nejhůř.

Nikdo nevěděl, co je se mnou

Měla jsem popálená celá stehna a jeden bok. Kromě psychického šoku a celoživotního strachu z ohně mi zůstaly na těle velké jizvy. Tak velké, že jsem se nikdy nechodila koupat, protože kdybych byla v plavkách, každý by se za mnou znechuceně otáčel.

A také tak velké, že jsem už od puberty věděla, jak těžké bude najít si nějakého partnera. Uzavřela jsem se do sebe, měla jsem z těch jizev velké komplexy. Zatímco kamarádky jedna za druhou randily s kluky a pak se vdávaly a měly děti, já jsem zůstávala sama.

Přitom spousta lidí netušila proč. Byla jsem totiž celkem pohledná a vyvinutá. Jizvy ale zůstávaly mým tajemstvím, a mým prokletím. Rodiče se mi nejprve snažili nějak pomoci, ale po rozvodu měl každý z nich starostí sám dost. Žila jsem osaměle, smířená s tím, že zestárnu bez mužského objetí.

Životní šanci jsem propásla

Jediný muž, kterému jsem své tajemství prozradila, se jmenoval Štěpán. Stal se mým důvěrníkem, Byl to kolega v práci, kterého jsem poznala, když mi bylo třicet. Nenašla jsem ale odvahu mu jizvy ukázat. Dnes vím, že jsem se odvážit měla.

Jednoho dne Štěpán z práce odešel a já tak byla na světě znovu sama. Prožila jsem dalších deset let, během kterých jsem přece jen navázala krátký vztah a poznala, jaké to je být s mužem. Jenže pak bez vysvětlení zmizel.

Znovu jsem se potkala se Štěpánem, který byl ženatý a měl syna. Ujišťoval mě, že moje jizvy by ho bývaly neodradily a dnes je navíc už rozvinutá plastická chirurgie. Zpětně jsem litovala nedostatku odvahy, čas se ale vrátit zpátky nedá. Tu jedinou šanci, kterou jsem měla na dlouhodobý vztah, už jsem promarnila.

Mirka D. (44), Brno