Říkala jsem si, že mám toho nejlepšího bráchu na světě a že nás nic nerozdělí.. Nedokážu pochopit, jak ho mohla ta ženská, kterou si vzal, tak změnit!

Byli jsme sourozenci, kteří se milovali. Jeden na druhého jsme nenechali dopustit. Můj o dva roky starší bratr mě vždycky statečně chránil. Jako puberťáci jsme spolu uzavřeli nepsanou dohodu.

Krátce poté, co zemřela náš tetička, jsme s hrůzou sledovali, jak se příbuzní porvali o dědictví. „To se nám dvěma nemůže přihodit. I kdyby se našim něco stalo, takhle se chovat nikdy nebudeme. Ruku na to,“ řekl můj velký bratr a já souhlasila.

Ona námi pohrdala

Nic se nezměnilo ani ve chvíli, kdy jsme dospěli a vypadli z rodného hnízda. Jakmile jsme měli volný víkend, vraceli jsme se do rodného domu. Maminka a tatínek pro nás byli stále stejné zázemí, láska a bezpečí.

Když se ale bratr oženil, situace se obrátila vzhůru nohama. Miluše byla všechno jiné, než týmový hráč a milující člen rodiny. Nejde o to, že najednou k našim jezdili jednou za půl roku, ale jak se k nám všem chovali.

Rodinné dýchánky už nebyly nikdy takové, jako dřív. Mé švagrové nebylo nic vhod. Jednou jsem dokonce slyšela, jak bráchovi říká: „Jak jsi tady vůbec mohl žít?“ Měla jsem na tu ženskou alergii. Vždycky jsem si oddechla, když odjeli.

V tu chvíli se v našem domě zase lépe dýchalo. V domě, kde jsem zůstala, abych byla našim k ruce. Přece jenom už byli staří. A mně se do světa stejně nechtělo.

Už nemám bratra

Čas nešetří nikoho a tak rodiče zemřeli. Sice v požehnaném věku, ale půl roku po sobě. Byla to pro mě veliká rána. Ještě před pár měsíci bylo u jídelního stolu plno a teď jsem u něj po večerech sedávala sama. Ale mělo být ještě hůř.

To když můj bratr a moje švagrová dorazili k notáři k vyřizování pozůstalosti. Zatímco já jsem si s sebou vzala jenom občanku, oni přijeli vyzbrojení. Na dvoustraně měli vypsáno vše, co jim, podle jejich názoru, z dědictví náleželo.

Vylezlo z nich, že jim to připravil právník. Úplný šok jsem utrpěla ve chvíli, kdy Petr zabodl prst do první položky a řekl: „Ten dům chci já!“ Když advokát viděl, jak jsem ztuhla, navrhl:

„Nechcete to ještě probrat se svou sestrou?“ Odmítl to a já se nechtěla doprošovat. Co na tom, že jsem tam strávila celý svůj život. A že do toho domu posledních deset let skoro nepáchl. To bylo naposledy, co jsme se spolu viděli.

Během měsíce jsem se vystěhovala a vzala si jen pár drobností. Ale pokaždé, když kolem našeho rodného domu projíždím, popadne mě smutek. Takhle to přece dopadnout nemělo.

Dana. (54), Pardubice       .