Bert byl čtrnáct let právoplatným členem naší rodiny. Když loni zemřel, všichni jsme to pořádně oplakali. To jsme ještě netušili, že se stane zázrak a vrátí se k nám.
Když jsme se s přítelem Ivanem před sedmnácti lety vzali a přestěhovali se na venkov, přemluvila jsem ho, abychom si pořídili psa. Zvířata a psy obzvlášť jsem milovala a vždycky jsem si přála nějakého mít.
Kvůli alergii mladšího brášky to však nebylo možné. K mému překvapení Ivan vůbec nic nenamítal.
Chvilku jsme debatovali o tom, jakou rasu nebo jestli raději psa nebo fenku, až pak Ivan nadhodil, že bychom mohli zajet do útulku a vybrat si nějakého chlupáče tam. Nebyla jsem proti. Byl to skvělý nápad.
Jeli jsme do útulku
„Podívej, Ivane,“ řekla jsem manželovi a ukázala na klec, na jejímž konci ležel do klubíčka stočený malý černý pejsek. „To je poslední ze štěňat černého retrívra. Jeden pán je k nám přivezl asi před čtrnácti dny.
Našel je pohozené v popelnici,“ informoval nás pracovník útulku. „Panebože,“ špitla jsem. „Je to kluk, asi dva a půl měsíce starý. Jméno zatím nemá,“ dodal pracovník. „Co myslíš?“ zeptala jsem se manžela.
„Je kouzelný,“ řekl a požádal pracovníka, zda bychom si ho mohli pohladit a seznámit se s ním.
„Ovšem,“ odpověděl a přivedl nám ho na vodítku. „Klidně se s ním běžte na chvilku projít. Jen ho nepouštějte z vodítka,“ požádal nás.
Miláček rodiny
Kousek od útulku byla louka, tak jsme zamířili tam. Stačilo pár minut, aby si nás ten malý chlupatý tvoreček omotal kolem prstu. Když jsme se do útulku o půl hodiny později vraceli, bylo rozhodnuto – pejska si odvezeme domů.
Berta, jak jsme ho pojmenovali, si brzy zamilovala celá rodina. Protože většinu času trávil Bert na zahradě, postavili mu manžel s tchánem boudu, aby se měl kam schovat, když přijde déšť. Můj táta ho zase brával na své houbařské výlety. A já jsem s ním trávila většinu dne, když jsem byla na mateřské.
Odešel do nebe
Když se nám o pár měsíců později narodila dcera Karolínka, stal se Bert jejím ochráncem. Jakmile se někdo neznámý přiblížil k její postýlce nebo kočárku, tiše na něj zavrčel, aby mu dal jasně najevo, kdo je tu pánem.
Naše malá dcerka ho milovala. Pořád ho hladila, občas ho i honila po domku a zahradě, nebo ho tahala za uši. Bertovi to ale nevadilo. Ti dva byli nerozlučnými přáteli. Proto, když Bert o pět let později tragicky zahynul, Karolínka z toho byla velmi smutná.
Jeho duše stále žije
Vysvětlit malému dítěti, že se Bert už nevrátí, bylo velice těžké. Jednou v noci se však stal zázrak. Bylo asi pět hodin ráno, když mě vzbudily podivné zvuky. Znělo to jako kňučení a škrábání.
Šla jsem se podívat, co to je. Když jsem otevřela dveře, málem mě ranila mrtvice. Za prahu stál černý retrívr. Vypadal přesně jako Bert. Dokonce měl i stejnou světlou náprsenku a na přední tlapce stejnou malou lysinku.
A ty oči – přesně tak se mě díval Bert. Vím, že to nemohl být on, ale přesto jsem cítila, že v tom pejskovi je jeho duše. Olízl mi ruku a vběhl do domu. Samozřejmě u nás už zůstal. Říkáme mu Bert druhý.
Štěpánka B. (40), Vyškov