City a vztahy, které byly násilně přerušeny, přetrvávají možná i po smrti!    

Život mojí dcery Renaty se zkomplikoval, když jí bylo dvacet let. Tři roky chodila s Adamem, spolužákem ze střední školy. Chtěli se vzít, až Renata dostuduje. Měli se rádi a pro všechny, kdo je znali, byli dvojicí, která se k sobě ideálně hodí. Také já jsem měla radost, že budu mít tak hodného zetě.

Vzpamatovávala se sedm let!

Krátce po dvacátých narozeninách mé dcery přišla osudová rána. Adam jel za svými rodiči na Moravu a na jedné křižovatce mu nedal přednost kamión. Neměl šanci přežít. Všichni jsme se z té tragédie dlouho vzpamatovávali, nejdéle pochopitelně Renata.

Trvalo jí čtyři roky, než byla schopná navázat další vztah. A teprve v sedmadvaceti letech našla odvahu vstoupit se svým novým přítelem Tomášem do manželství. Nejen ona si jistě v době svatebních příprav představovala, jaké by to bývalo bylo s Adamem.

Také já jsem na to myslela. Nahlas o tom ale nikdo nemluvil. Byla jsem ráda, že Renata je opět schopná normálně žít. Během svatebního obřadu jsem pak na Adama úplně zapomněla. On se mi ale připomněl sám! V první chvíli jsem si myslela, že mám halucinace.

Když jsem se ale dívala pozorně, opravdu jsem ho viděla vzadu stát mezi svatebními hosty!

Spatřila jsem ho několikrát!

Renatě jsem o tom samozřejmě neřekla. Poté, co se začala vylidňovat svatební síň, spěchala jsem na místo, kde jsem Adama spatřila. Už jsem ho ale nikde nezahlédla. V duchu jsem ujišťovala sama sebe, že se mi to opravdu jen zdálo.

Během následné svatební hostiny jsem ale bývalého přítele mé dcery znovu spatřila, a to hned několikrát! Kdykoliv jsem ale za ním šla, tak se mi ten přízrak rozplynul téměř přímo před nosem.

Věřím, že odtamtud, kam všichni jednou odejdeme, je možné se na chvíli vrátit a podívat se na své milované. Jsem přesvědčená, že Adam to tak udělal a určitě byl šťastný, když viděl úsměv na tváři Renaty. Snad už teď jeho duše opravdu odpočívá v pokoji.

Eva S. (52), Mělník