Hrůzné příhody přicházejí nečekaně. Stačí být místo někoho jiného v určitou předem danou chvíli na domluveném místě!
S manželem jsme rádi jezdili na víkendové výlety. Byli jsme to vlastně zvyklí už z dřívějška, kdy jsme se po vlastech českých toulali s dětmi.
Jakmile ale oba synové i dcera vyrostli a začali žít svým vlastním životem, zůstali jsme si s Lubošem na ty malé cesty sami.
Náš pokoj se uvolnil před pár minutami!
Na jeden podzimní víkend jsme si naplánovali cestu do severních Čech.
Někdy jsme si ubytování sháněli dopředu přes internet, tentokrát jsme ale jeli „naslepo“.Vyrazili jsme v sobotu brzy ráno, objeli polovinu z míst, která jsme chtěli vidět a pak jsme se začali ohlížet po nějakém malém penzionu nebo hotelu k přenocování.
Cesta nás zavedla do jedné menší vesnice. Už se stmívalo, navíc začal padat drobný déšť, takže jsme nechtěli jezdit po kraji moc dlouho. Vzali jsme proto zavděk prvním vhodným místem, které se naskytlo.
Jednalo se o malý, patrový penzion ve stavení, které připomínalo zemědělskou usedlost. Pro nás, jako pro lidi z velkoměsta, to byla každopádně romantika. Paní, které penzion patřil, řekla, že máme velké štěstí.
Ještě před čtvrthodinou měli všechny tři pokoje obsazené, ale jeden host zavolala a rezervaci zrušil. Dopřáli jsme si dobrou večeři, sklenku vína a šli jsme s Lubošem na pokoj.
O půlnoci se začaly dít divné věci!
V útulném prostředí jsme si při svíčce dlouho povídali, absolvovali jsme telefonické hovory s dětmi a potom jsme se chystali spát. Pokoj byl zařízen jako dávná venkovská místnost, včetně starých kyvadlových hodin, které tu ale byly už jen na ozdobu.
Luboš sfoukl svíčku, zalezli jsme do velké postele s klasickými duchnami a těšili jsme se na klidnou noc. Ještě jsme ale ani pořádně nestačili zamhouřit oči, když jsem se šíleně vylekala.
Kyvadlové hodiny začaly hlasitě tikat a po chvilce se ozvalo dokonce jejich odbíjení. Byla totiž přesně půlnoc. Chytila jsem Luboše za ruku. Cítila jsem ve tmě, že se také třese jako já. Druhou rukou hledal vypínač stolní lampy.
Než ji ale stačil rozsvítit, místnost se prozářila sama – studeným, modrým světlem, ve kterém jsme spatřili mladého muže ve starobylé vojenské uniformě! Chtěla jsem nahlas vykřiknout, ale nedostala jsem ze sebe ani slovo.
Slyšeli jsme 200 let starý příběh!
Oběma nám bylo s Lubošem jasné, že se díváme na nějaké zjevení, přízrak nebo ducha. Naše panika se ještě zvýšila, když postava v modravém světle promluvila. Chraplavý tlumený hlas se nás zeptal na naše jména. Luboš je tajemné noční návštěvě po pravdě sdělil.
Z následujících slov jsme pochopili, že přízrak čekal někoho jiného – někoho, s kým si přišel vyřídit staré účty! Zastřeně, tak, že jsme rozuměli každému druhému slovu, pak vyprávěl dávnou historii z doby napoleonských válek, ve které šlo o souboj dvou vojáků.
Ten, jehož duch byl s námi v místnosti, tehdy prohrál. Ještě než zemřel, slíbil mu vítěz, že se mu každé dvacáté výročí jeho smrti přijdou jeho potomci omluvit. Právě pro tuto omluvu si dnes přízrak přišel!
Na našem místě měl být někdo jiný!
Pokoj se ponořil zpátky do tmy. Luboš rozsvítil. Oba jsme byli úplně propocení strachem a napětím. Jeden druhého jsme ujišťovali, že se nám to nezdálo. Rozhodli jsme se o noční návštěvě raději před majitelkou penzionu pomlčet, aby si nemyslela, že jsme blázni.
Přesto se jí Luboš druhý den, kdy v nás děsivá noční příhoda ještě doznívala, zeptal na jméno původně přihlášeného hosta. Nepřekvapilo nás, když souhlasilo se jménem, které vedl ten přízrak kdysi zabitého vojáka!
O slibu svého předka ohledně omluvy určitě věděl, nejspíš ale na poslední chvíli ztratil odvahu – a připravil nám tak krutou a bezesnou noc!
Jaroslava D., (47), Praha