Když jsem se rozvedla, synovi bylo deset let. David nás opustil a o Honzíka nejevil žádný zájem. Nepotřeboval se s ním vídat, nevolal mu. Platil alimenty, ale někdy zapomněl a horkotěžko jsem je z něj mámila.
Honzík byl smutný, že tatínek na něj nemyslí. Občas mu i sám volával, ale David se ani neobtěžoval vzít telefon, natož zavolat zpátky. Snažila jsem se i já.
Posílala jsem Davidovi esemesky, aby nezapomněl na Honzíkovy narozeniny a svátek, ale zmohl se na pouhou strohou zprávu. A to jen první dva roky, co s námi nežil.
Našla jsem ho na seznamce
Občas jsem se Davidovi dovolala a snažila se z něj dostat dlužné peníze. Taky jsem mu kladla na srdce, ať se o Honzíka trochu zajímá, protože mu táta chybí a často na něj myslí, ale nebylo to nic platné.
Viděla jsem, že Honza opravdu strádá a doma mu chybí mužský vzor. Snažila jsem se tedy nějakého tatínka najít. Kolegyně z práce a kamarádky se mnou vyrážely ven, za kulturou i sportovat.
Šancí na seznámení jsem měla dost, ale po vhodných mužích, potenciálních otcích pro mého syna, jakoby se slehla zem.
Dlouho jsem byla sama. Internetová seznamka pro mě byla nejlepším možným řešením a zároveň dobrá zábava. S kamarádkami jsme se bavili nad příchozími odpověďmi nápadníků.
Dlouho to bylo opravdu jen o zábavě, protože typy, které mě kontaktovaly, někdy stály opravdu za to. Byl jen jediný, kterého jsem kolegyním ani kamarádkám neukázala. Napsala jsem mu totiž sama.
Měla jsem vrbu
Na fotce vypadal jako plachý a hodný jedinec. A po několika měsících psaní emailů o nás, o našich bývalých vztazích, dětech, práci a tužbách, jsme se dohodli na nezávazné schůzce. Nic jsme si od toho neslibovala, jen jsem byla otevřená novým seznámením.
Tak jsem šla. A byla jsem příjemně překvapená. Michal byl o rok starší než já. Byl upravený, voňavý a příjemný. Mluvil klidným, rozvážným hlasem, často se smál a povídali jsme si jako bychom se znali dávno.
Ale vlastně to tak bylo. Napsali jsme si o sobě hodně. Díky tomu, že jsme se neznali a nevěděli jsme, jestli se někdy uvidíme, svěřovali jsme se s ledasčím. Michal pro mě fungoval jako vrba. Zpovědnice, které můžu říct všechno.
Věděl o mně možná víc, než moje kamarádky. A tak to bylo zřejmě i opačně.
Synovi se nezdál
Hned na první schůzce jsme se domluvili na další. Honzíkovi jsem řekla, že mám jednoho kamaráda, kterého bych mu ráda představila, ale až k tomu bude vhodný čas. Věděla jsem, že ho musím na setkání pomalu připravovat a spíš mu o Michalovi nejdřív jen vyprávět.
Neviděla jsem od Honzy ale žádný velký zájem. Už byl v pubertě a spíš mu bylo trapné si se mnou o nějakém mém chlapovi povídat. Michal ho moc nezajímal. Snažila jsem se mu vysvětlit, že by nám chlapská ruka v domácnosti oběma moc pomohla.
Jsem ještě mladá na to zůstat do konce života sama. Ale vysvětlujte to pubertálnímu chlapci, který zná jen mateřskou lásku, která je samozřejmá.
Vůbec nebyl nadšený
Scházela jsem se s Michalem skoro rok, než jsem je s Honzou seznámila. Ale Honza evidentně nebyl nadšený, že se má vůbec s nějakým chlapem potkat. Když jsem Michala pozvala domů na oběd, Honza skoro nemluvil.
Jednoslovně odpovídal na moje i Michalovy dotazy a bojkotoval, každý nápad, který jsme mu předložili. S Michalem nám to klapalo a přemýšleli jsme o společném bydlení.
Pronajali bychom si větší byt, kde bychom měli společný obývák s kuchyní, ložnici a zbyl by i samostatný pokoj pro Honzíka a ještě jeden navíc pro Michalovu malou dceru Míšu.
Naše stávající byty bychom taky nabídli k pronájmu a mohli takto i ušetřit nějaké peníze navíc. Michal byl ochotný se přestěhovat do naší čtvrti, aby Honza neměnil školu a kamarády. Jenže ten o tom nechtěl ani slyšet.
Je pořád plný vzdoru
Honza ztropil scénu, že s cizím chlapem v jednom bytě za žádnou cenu nebude a že je to beztak podivný úchyl a nevím co ještě. Je to už pět let, co s Michalem chodím, je to skvělý chlap, který se k Honzovi chová hezky, ale Honza k němu stále nenašel cestu.
Mrzí mě, že nemůžeme žít pohromadě, ale Honza je můj syn a mateřská láska přebije všechny ostatní. Možná až se Honza odstěhuje a bude žít vlastní život, pochopí, co jsem po něm žádala.
Klára O. (50), Brno