Dospělí muži se občas chovají jako děti. Dokud tím nikoho neohrozí, je to spíš legrační. Horší je, když překročí určitou míru.

Můj manžel Karel byl vždycky rád středem pozornosti. Společně se svým bratrem Jardou se rádi sázeli, většinou před společností na různých rodinných setkáních a podobně. Připomínali tak trochu onu dvojici bratrů z filmu Pelíšky.

Někdy to bylo hloupé, jindy zábavné, ale nepřekročilo to hranici běžného hecování. Až předloni v létě se jedna sázka přeměnila skoro v osudovou událost!

Chtěli si hrát na zbojníky

Bydlíme na vesnici a k obvyklým letním radovánkám patřil táborák na zahradě. Měli jsme tam udělané bezpečné ohniště, kolem kterého jsme vždy sedávali. Někdy to bylo v úzkém rodinném kruhu, jindy s návštěvami. Tehdy u nás byl právě švagr Jarda s rodinou.

Jako obvykle došlo na sázení, to si oba bratři nemohli odpustit. Tentokrát ale nezůstalo u slov. Přes svůj věk téměř padesátníků se manžel se švagrem začali provokovat ohledně své fyzické kondice.

Nejdřív to vypadalo, že se snad budou dokonce i prát, ale pak si vymysleli něco jiného, co se mi vůbec nelíbilo. Nějak se v řeči dostali na Jánošíka a Jarda prohlásil, že on by klidně přeskočil „vatru“, jak to prý dělali zbojníci.

Doufala jsem, že zůstane jen u vychloubání, ale jako bych ty dva bývala neznala. Rozhodli se dokázat si navzájem v praxi, kdo je lepší. Snažila jsem se jim v tom se švagrovou zabránit. Děti, většinou v pubertálním a vyšším věku, je naopak podporovaly. Bylo jasné, že „zkoušce ohněm“ se už nedá zabránit.

Zůstali jsme v šoku

Plamen byl docela vysoký a já jsem se v první řadě bála o Karlovo zdraví. Měla jsem ještě v živé paměti, jak před pěti lety upadl na schodišti a zlomil si nohu. Přineslo to komplikace po všech stránkách. Bála jsem se, aby se situace neopakovala.

Karel sice chodil pravidelně hrát tenis a běhal, ale dvacet let mu už dávno nebylo. Jako první skákal Jarda. Radši jsem odvrátila hlavu.

Švagr málem skončil v ohništi, ale s ohledem na jeho věk i na alkohol, který měl v sobě, se dal jeho dopad na druhou stranu považovat za úspěch. Pak se rozběhl Karel. Ani tentokrát jsem se nedívala. I kdybych to ale viděla, stejně bych tomu nezabránila.

Události pak následovaly šokujícím rychlým způsobem. Manželovi se jeho skok nepovedl. Spadl do ohně a protože si chvíli předtím polil vodkou vestu, ta na něm vzplanula. Duchapřítomně jí ze sebe serval a odhodil. Bohužel dopadla přímo na našeho psa.

Ten se dal na zběsilý útěk v panice a ve snaze se hořícího oděvu zbavit. Vběhl do otevřených dveří domu!

Mohlo to dopadnout mnohem hůř!

Dnes mi to zpětně připadá i komické, ale tehdy se nás všech zmocnila panika. Než jsme se stačili vzpamatovat, viděli jsme, jak na chodbě vzplanuly záclony.

Reakce všech byly trochu zpomalené, jednak ze šoku nad tím, co se přihodilo a u nás dospělých i kvůli vypitému alkoholu. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdybychom neměli pohotové potomky. Syn, dcera i synovec se rozběhli k domu a snažili se vznikající požár uhasit.

Nejhorší bylo, že se rozhořel na více místech, jak pes probíhal domem. Po chvíli jsme se přidali k hašení i my, dospělí, s výjimkou mého muže, který seděl a vzpamatovával se z nepříjemného dopadu. Nakonec naštěstí vše dobře dopadlo.

Zůstalo jen u napůl shořelých záclon a pár ohořelých míst v domě. Také pes přežil celkem bez úhony, jen s menšími popáleninami, které ošetřil veterinář. Manžel měl podvrtnutý kotník.

Bylo ale jasné, že s tím věčným hecováním je už konec, vždyť jsme mohli přijít o střechu nad hlavou. Po pravdě řečeno, od té doby už se Karel s Jardou o nic nevsadili!

Radka Z. (50), Brno