Na cestě za životním štěstím někdy bohužel překážíme sami sobě.  

Asi v každé poradně by vám potvrdili, že když někdo žárlí, je to především proto, že sám sobě nevěří. Když žárlivost přeroste přes hlavu, stává se z ní opravdová nemoc.

Ze svého blízkého okolí znám bohužel tragický případ, který jsem sledovala několik let takřka z první ruky.

V dospělosti jsme se změnily

Sestřenici Kamilu jsem znala od dětství. Byly jsme obě dvě zhruba stejně staré a i když teta s rodinou bydlela v sousedním městě, často jsme se navzájem navštěvovali. S Kamilou jsme ve školním věku byly velkými kamarádkami.

Později, když jsme začaly, jak se říká, brát rozum, už jsme se tak často nestýkaly. Rozdílnost povah se přece jenom projevila.

Zatímco já jsem byla společenská, optimistická a vždy plná energie, Kamila se spíš uzavírala do sebe, vůči lidem byla ostýchavá a nedůvěřivá a stále si myslela, že všechno dopadne špatně.

Tyhle vlastnosti nás obou se projevovaly i v dalším průběhu našich životů. Já jsem si poměrně brzy našla vážnou známost, šťastně jsem se provdala a vychovala tři zdravé a úspěšné děti.

Kamila se dvakrát rozvedla a v každém z těch dvou nepodařených manželství bohužel o dítě přišla. Ve věku krátce před padesátkou jsme tak měly úplně odlišné životní zkušenosti.

Brala to jako poslední šanci

Sestřenice mi bylo často líto. Po druhém rozvodu jí navíc zemřela matka, takže u mě pravidelně hledala citovou útěchu. Měla jsem s ní trpělivost, připadalo mi skoro nespravedlivé, že já jsem tak úspěšná a Kamila ne.

Proto jsem byla šťastná společně s ní, když si našla nového přítele. Jmenoval se Ondřej, byl rozvedený a když mi ho zanedlouho sestřenice představila, udělal na mě ten nejlepší dojem. Také na Kamile bylo vidět, jak celá rozkvetla.

Několikrát mi opakovala, že je nejspíš její poslední životní šance, jak být šťastná. Já jsem jí to přála a ta slova jsem sestřenici nevyvracela. Brzy se ale začala ukazovat ta nesebevědomá část její povahy.

Stále častěji mi Kamila volala o svém podezření na to, že Ondřej má nějakou milenku. Byla skutečně přesvědčená, že si našel mladší přítelkyni a je jen otázkou času, kdy přijde rozchod. Toho se bála jako ničeho na světě. Marně jsem jí její žárlivost vymlouvala.

Byla stále více apatická

Nakonec mi Kamila telefonovala několikrát denně. Kromě toho, že jsem musela poslouchat její nešťastné žárlivecké naříkání, neustále na mě vyzvídala, jak to udělat, aby si Ondřeje udržela. Moje trpělivost se pomalu chýlila ke konci.

Jednou jsem sestřenici dokonce řekla, že pokud se Ondřej rozhodne pro jinou ženu, stejně s tím nic neudělá. Měla z toho skoro hysterický záchvat a nakonec se zhroutila. Musela jsem za ní přijet a celý večer jí uklidňovat.

Pak už jsem si všímala jen postupných změn v projevu své sestřenice. Kamila se chovala stále více apaticky, s jedinou výjimkou – to se s Ondřejem pohádala, když jí vyčetl její neodůvodněnou žárlivost.

Při našem posledním rozhovoru mi sestřenice odevzdaným hlasem řekla, že na ní už v životě nečeká žádné štěstí a že nic nemá smysl. Argumentovala jsem jejím vztahem s Ondřejem, ale ona rychle namítla, že jeho nevěra jen násobí trápení, které prožívá.

Neměla žádný reálný důvod!

Nejspíš právě toho večera Kamila spolykala tubu prášků. Našel jí až Ondřej, který za ní přišel druhý den. To už ale byla sestřenice mrtvá. Hodně mě to vzalo. Na pohřbu Kamily jsem se s Ondřejem otevřeně bavila o jeho vztahu s ní.

Zapřísahal se, že nikdy žádnou další přítelkyni neměl a že žárlivost Kamily byla naprosto bezdůvodná. O to horší byla její zbytečná smrt. Kdyby bývala dokázala přistupovat k životu s větší důvěrou, nadhledem a vírou v sebe samotnou, mohla být opravdu šťastná. Takto jen zahnala sama sebe do kouta, ze kterého pro ni už nebylo úniku!

Ivana T. (49), Třinec