Od smrti naší maminky nedala moje malá sestřička Anežka toho plyšového medvídka z ruky. Byl to poslední dárek, který od ní dostala. A jak se ukázalo, měl léčivé schopnosti.

Když mi bylo dvanáct let a mojí sestřičce Anežce pět let, onemocněla naše maminka rakovinou. Bohužel se jednalo o velmi agresivní typ, takže operace a léčba nebyly co platné. Lékaři dávali mamince asi pět měsíců života.

Maminka nakonec žila ještě sedm měsíců a dožila se i Anežčiných šestých narozenin. A právě k nim jí darovala plyšového medvídka.

Upnula se na něj

Anežka mu dala jméno Teddy. Kamkoli šla, brala Teddyho s sebou. Teddy s námi snídal, díval se s námi z gauče na televizi, jezdil s námi v autě. Anežka ho s sebou dokonce nosila i do školy nebo na dětské hřiště.

A samozřejmě s ním také usínala. Bylo jí úplně jedno, že si z ní kvůli tomu ostatní děti a spolužáci často dělali legraci. Sestřička věřila, že je v Teddym matčina duše a že má medvídek kouzelnou moc.

Byla na tom špatně

Půl roku po matčině smrti Anežka onemocněla. Zpočátku to vypadalo na běžnou dětskou virózu. Byli jsme s ní u doktorky, která jí předepsala nějaké léky na horečku. Tvrdila, že za pár dní bude sestřička zase zdravá.

Anežčin stav se ale nelepšil. Horečka neustupovala a sestřičce bylo čím dál tím hůř. Paní doktorka nás poslala ke specialistovi do nemocnice. Anežku si tam nechali, aby mohli provést potřebná vyšetření. Pan primář říkal, že nesmí ztrácet ani minutu.

Když za sebou měla Anežka všechna vyšetření, zůstala jsem s ní v nemocnici a tatínek dojel domů, aby jí přivezl nějaké věci. Když se vrátil, Anežka už spala. Dali jsme jí pusu na čelo, věci předali zdravotní sestřičce, a odjeli jsme domů.

Druhý den brzy ráno nás vzbudilo vyzvánění telefonu. Volali z nemocnice. Doktor tatínkovi sdělil, že se Anežčin stav přes noc velice zhoršil. Sestra upadla do kómatu a prý je na tom velice špatně.

Méďa ji uzdravil

V tu chvíli jsem si vzpomněla na Teddyho. Utíkala jsem do sestřina pokojíčku, kde medvídek ležel na posteli. Popadla jsem ho a běžela zpátky za tátou. „Musíme jí ho zavést,“ křičela jsem na tátu.

„Musí mít Teddyho u sebe.“ Tatínek se naštěstí na nic nevyptával. Ihned jsme se rozjeli do nemocnice. Když jsme přijeli, sestřičku zrovna oživovali. I přes veškeré námitky lékařů a sester jsem vlítla do pokoje a Teddyho vsunula Anežce do podpaží.

Po několika vteřinách začalo Anežky srdce zase bít a za necelé tři dny se sestřička uzdravila. Doktoři pro to neměli vysvětlení. Já jsem však přesvědčená o tom, že ji k životu přivedl její milovaný Teddy.

Eva J. (40), Praha