Život občas přináší nečekaná překvapení, a ne vždy bývají příjemná. Některá ani nemají řešení.   

Občas na mě padne nostalgická nálada a v té chvíli sahám po krabici se starými fotkami. V době mého dětství a dospívání ještě neexistovaly mobily nebo digitální fotoaparáty, takže všechno je zachyceno na převážně černobílých obrázcích.

Když jsem si jednoho dne prohlížela školní fotky z gymnázia, netušila jsem, jak brzy se k nim vrátím.

Měla jsem s ní peklo!

Většinu svých spolužáků a spolužaček jsem měla ráda, až na jednu výjimku. Magda byla namyšlená, protivná holka, která se ráda předváděla a druhé ponižovala. Na mě měla obzvlášť spadeno.

Dělala mi ze života peklo, a přestože se mě kamarádky nebo kamarádi často zastávali, stejně si nedala říct. Nevěděla jsem, co na mě tak špatného vidí a vlastně mi to nikdy neřekla. Byla jsem ráda, že Magdu už po maturitě neuvidím.

Na třídní sraz jsem šla jen dvakrát, vždycky poté, co jsem se dozvěděla, že tam Magda nepřijde. Její chování bylo vlastně jediným stínem na mých středoškolských letech. Kdykoliv jsem se probírala vzpomínkami nebo fotkami, hned se mi Magda vybavila.

Přišla, když jsem byla pryč

Dnes je mi pětačtyřicet, jsem šťastná manželka a matka dvou hodných dětí. Nedávno jsem se dočkala dost nečekaného překvapení. Zúčastnila jsem se týdenního školení a když jsem se vrátila domů, dcera mě informovala, že mě tam hledala bývalá spolužačka.

Protože mě nezastihla, nechala mi alespoň dopis. Otevřela jsem ho a četla. Byl od Magdy. Psala v něm, že se mi omlouvá za všechno příkoří, které mi na gymnáziu působila. Je vážně nemocná, má rakovinu v posledním stádiu a chce vyrovnat své účty se světem.

Mrzí jí, že mi to nemohla říct z očí do očí, ale na jiné setkání už je pozdě. A ať jí nehledám, ona je se svým osudem smířená. Stalo se to před půl rokem a nevím, jestli je ještě naživu.

Nebylo tam žádné spojení, takže jsem ani nemohla Magdě napsat, že jí odpouštím. Za sebe můžu jen říct, že jsem ten smutný dopis hodně oplakala.

Jana V. (45), Brno