Když mi zemřel manžel, přivezla mi dcera Hedvika svého papouška. Aby mi nebylo tak smutno. Bohoušek je prý upovídaný a veselý a bude s ním legrace. A řeknu vám, že legrace s ním opravdu byla.
Jaruška proti mně vyrazila z obýváků jak kulový blesk. Ani se na mě nepodívala, prolétla předsíní a práskla za sebou dveřmi. V rukách jsem držela tác s čerstvě uvařenou kávou a koláčky, kterými jsem chtěla sousedku pohostit.
Musela jsem vše rychle položit na stůl, protože jsem se celá roztřásla. Co se proboha stalo? Vždyť jsem se tak těšila, jak si se sousedkou popovídám.
Byly jsme kamarádky
S Jaruškou jsme se znaly řadu let. Bydlela v činžáku v protějším bytě na chodbě. Staly se z nás důvěrné kamarádky. Všechno jsme si sdělovaly. Dobré i to zlé. Když doma náhle došla vejce, mouka nebo něco jiného, druhá hned vypomohla.
Pomáhaly jsme si i jinak. A někdy dokonce i půjčovaly peníze, když jedna z nás nedokázala vyjít do výplaty.
Naše tajemství
Celé roky jsme si také svěřovaly všechna naše tajemství. Někdy jsme se přitom nasmály, jindy poplakaly. Teď už jsme obě byly vdovy. Jarušce manžel umřel před pěti lety a ten můj před pár měsíci.
Naše děti už byly dospělé a žily svým životem. Ale my měly jedna druhou. A to bylo důležité. Proto jsem vůbec nechápala, co se mohlo stát. Proč sousedka tak naštvaně uháněla pryč?
Zvonila jsem marně
Když jsem se trochu vzpamatovala, šla jsem zazvonit k Jarušce. Nikdo mi neotevřel. I když mi bylo naprosto jasné, že sousedka je doma. Stála jsem před dveřmi, jak hromádka neštěstí. A to pěkně dlouho.
Ještě jednou jsem zmáčkla zvonek, a pak jsem to vzdala. Co se dá dělat. Musím počkat, až se Jarka uklidní. Pak se snad všechno vyjasní.
Byla jako duch
Celý další týden se ale Jarka neozvala. Ještě dvakrát jsem u ní zvonila, ale neotevřela mi. Jinak se musela po domě pochybovat jako duch, protože jsem ji vůbec nepotkala. Začala jsem mít o ni obavy.
Bouchala jsem proto na dveře a volala ať otevře. Jestli je v pořádku. Že mám o ni strach. Konečně se dveře otevřely.
Pěkně se urazila
Ustoupila stranou a pustila mě dovnitř. „Jaruško, co se prosím tě děje? Já tomu vůbec nerozumím?“ Podívala se na mě dotčeně. „Jo tak ty tomu nerozumíš? Jo? A myslíš si, že je v pořádku, abys svou kamarádku nazývala starou drbnou?“ Zírala jsem na ni nevěřícně.
„To jsem nikdy neřekla!“ Vyhrkla jsem ze sebe. „Nelži, řekla. Minulou neděli. Zrovna, když jsem ti povídala o Novákové.“ Nedala si nic vymluvit Jaruška. Nakonec se ale přece jen trochu uklidnila a slíbila, že druhý den odpoledne přijde zase ke mně na kafe.
To jsme se nasmály
Měla jsem ohromnou radost, že s Jaruškou bude zase všechno v pořádku. Když druhý den dorazila, uvědomila jsem si, že jsem jí ještě neukázala mého nového společníka Bohouška. Jarka byla z papouška nadšená a už z dálky na něj volala.
Když jsme došly ke kleci ozvalo se najedenou: „No nazdar ty stará drbno. Nech už toho!“ Obě jsme uskočily, jako když nás uštkne. Chvíli jsme nevěřícně zíraly na papouška a pak jsme se rozesmály na celé kolo. Tak tohle před týdnem Jarka slyšela, když jsem byla v kuchyni.
Uměl toho mnohem víc
Já tehdy vařila kávu, varná konvice hlučela a já slyšela jen slabé úryvky toho, co Jarka vykládala o naší nemožné sousedce Novákové. Moc jsem to nevnímala, protože vím, že Jaruška miluje, na rozdíl ode mne, klípky.
Je to jediná její vada, s kterou se těžko smiřuju. Ale co, každý jsme nějaký. Ale náš papoušek se trefil svým naučeným proslovem přímo dočerného.A chápu, že to Jarku naštvalo. Myslela, že to říkám já. Nakonec však odpustila mě a Bohouška vzala také na milost. Vždyť na ní teď na usmířenou občas zavolá „Čau lásko!“
Markéta Z. (59), Dobříš