Život v našem Domově seniorů není vůbec špatný. Je tu o nás po všech stránkách postaráno. A navíc je tu mnoho zájmových kroužků a hodně zábavy. Nevěříte?

Když se Stáňa před pěti lety nastěhovala vedle mě do pokoje, byla hodně zakřiknutá. Nikdy si totiž nepředstavovala, že skončí někde v důchoďáku. Jenže manžel ji zemřel, děti neměla, a tak to bylo vlastně to jediné a zároveň nejlepší řešení.

Ale bylo vidět, že na takový provoz kolem sebe není zvyklá. S manželem žili tiše, sami pro sebe. A teď bylo kolem ní od rána do večera hodně lidí. U snídaně, na obědě i večeři.

Lákala jsem ji ven

Kromě toho ji stále někdo klepal na dveře, aby se seznámil, představil. A já Stáňu přemlouvala, aby s námi šla do keramického nebo pěveckého kroužku. Nelíbilo se mi, že se se svým smutkem uzavírá sama do svého pokoje.

Jenže ona vždy s díky odmítala. Tak to trvalo víc jak rok. Pak se ale přiblížil 30. duben. Ten den jsme u nás na zahradě pálili čarodějnice. U velkého ohně jsme seděli na křesílkách a kdo chtěl, mohl si opéct buřta.

Konečně jsem zlákala i Stáňu, aby šla se mnou. Dokonce i buřta si opékala.

Byl dost neodbytný

Najednou si k nám přitáhl židličku pan Jaromír. Bylo mu už k devadesáti, ale byl to velmi vitální a čiperný stařík. V domově žil už mnoho let a zdejších akcí se pravidelně účastnil. Jako dobrý bavič.

Byl společenský, rád vyprávěl zábavné historkami. Tentokrát se ale zdálo, že má oči jenom pro Stáňu. Mluvil na ni téměř nepřetržitě, až nebylo úniku. Chudák Stáňa z toho byla celá pryč. Pana Jaromíra jsme se prostě po zbytek dne už nezbavily.

Nedal se nijak odradit

A to byl teprve začátek. Jaromír totiž vzplál pozdní láskou jako pochodeň. Jakmile někde uviděl Stáňu, hned k ní pospíchal. A předváděl se opravdu jako tokající kohoutek. Někdy ji pozval do cukrárny na dort.

Jindy jí půjčil knížku, která je prý skvělá. Pak jí zase donesl kytičku. A tak pořád dokola. Stáňa napřed vše velice razantně odmítala. Pak jsem si ale všimla, že o panu Jaromírovi začíná mluvit jako o Járovi. A když jsme ho spolu potkaly, usmívala se a byla na něj milá.

Celá jsem zčervenala

Pak jsem se jednou zase, jako obvykle, stavovala pro sousedku, když jsem šla do jídelny na oběd. Otevřela jsem dveře jejího pokoje. A celá jsem ztuhla. Seděli tam na židličkách, hlavy téměř u sebe a něčemu se smáli.

Ucukla jsem pohledem, zabreptala nějakou omluvu a celá rudá jsem se vydala do jídelny sama. No to je, no to je… běželo mi hlavou a srdce mi bušilo vzrušením. No, co by to bylo, odpověděla jsem si sama sobě. Láska. Prostě se ti dva mají rádi. No a co? Že je Járovi 90 a Stáně 88? Na tom přece nezáleží.

Oba jsou plní života

Opravdu na tom nezáleželo. Především těm dvěma. Bylo vidět, že jsou stejně zamilovaní, jako kdyby jim bylo, dejme tomu, třeba dvacet. Chodili spolu po chodbě a drželi se za ruce. Ruku v ruce spolu šli nakupovat do nedaleké samoobsluhy.

Pořídili si takové ty hůlky na chůzi a každý den, za každého počasí, vycházeli po odpoledním odpočinku, na procházku. Na vánočním večírku si v domově spolu i zatancovali.

Jsou opravdu šťastní

Jaromír má syna, vnoučata a dokonce už i dvě pravnoučata. Občas pro něho a Stáňu syn přijede a odveze je na víkend domů. Stáňa si tak konečně užívá velkou rodinu, která ji velice vřele přijala.

Hlavně se těší z těch malých dětí, když sama nikdy neměla to štěstí je chovat v náručí jako matka. Nedávno Stáňa oslavila devadesátku a trochu ji zlobí kolena. Jaromír je ale ve svých 92 pořád čipera. Celý náš domov těm dvěma „našim“ slavným milencům fandí. A držíme jim palce, aby to ještě dlouho vydrželo.

Zuzana P. (79), Praha