Jakmile se jednou vytvoří silné citové pouto, není na světě síla, která by ho zničila!    

Nejsmutnější den jsem prožila, když mi bylo dvacet let. Stalo se to zrovna dva dny po mých narozeninách. Měla jsem staršího bratra, jmenoval se Radek. Některé sourozenecké vztahy bývají napjaté, ale ten náš byl skvělý.

Zhroutil se mi celý svět!

Radek byl o šest let starší a vždy pro mě představoval toho velkého brášku, který umí poradit, ochránit a držet tajemství. Když mě na střední škole obtěžoval jeden kluk, takový místní velký frajírek, Radek šel a zbil ho.

Pokud jsem potřebovala tajně zmizet z domu, bratr mě kryl. V době, kdy se stalo to neštěstí, chodil Radek už rok se svojí přítelkyní Janou a chtěli se brát. Pracoval jako stavební inženýr. Pamatuji si přesně na chvíli, kdy jsem se o té nehodě dozvěděla.

Pracovala jsem jako sekretářka v jedné firmě a najednou jsem spatřila, jak do kanceláře vchází moje máma, celá ubrečená. Jako ve špatném snu jsem pak slyšela, jak říká, že Radek je v nemocnici a bojuje o život.

Byl na kontrole jedné stavby a s ním a ještě s několika lidmi se tam zřítilo lešení. Radek měl nejtěžší zranění ze všech a je v umělém spánku. Navštívili jsme v následujících dnech bratra v nemocnici několikrát, ale k vědomí už se bohužel nikdy neprobral.

Týden po tom nešťastném pádu nám večer zavolali, že Radek zemřel. Pro mě to bylo, jako by se zhroutil celý svět. Myslím, že tím okamžikem definitivně skončilo moje mládí.

Měla jsem pocit, že jde o hloupý vtip

Věděla jsem, že mi Radek bude navždy chybět, ale netušila jsem, jak moc to bude bolet. Nic se na tom nezměnilo ani po deseti letech, kdy už jsem byla vdaná a měla syna a dceru.

Dívala jsem se na svět bratrovýma očima a vždy jsem si pomyslela, co by na kterou událost v mém životě říkal. Každý týden jsem chodila na hřbitov zapalovat svíčku na Radkův hrob a v den jeho narozenin jsem tam nosila i věnec, vyrobený přímo pro něho.

A právě v den, kdy by býval slavil šestatřicáté narozeniny, mi cestou ze hřbitova zazvonil v kapse mobil. Jednalo se o skryté číslo a ty jsem většinou nezvedala. Tentokrát mě ale jakási intuice přinutila, abych hovor přijala.

Zůstala jsem stát jako opařená, když se na druhé straně ozval hlas, na který jsem nikdy nemohla zapomenout. Byl to Radek. Řekl jen pár slov o tom, jak je rád, že na něho stále myslím a že on mě má také rád. Potom hovor skončil.

Nejprve jsem byla v naprostém šoku, ale pak jsem se rozzlobila. Měla jsem pocit, že si ze mě někdo udělal nevkusnou legraci. Marně jsem ale v dalších dnech pátrala ve svém okolí, kdo by si takový ošklivý vtip dovolil, a taky proč.

A přesvědčovala jsem sama sebe, že ten hlas byl natolik dokonalý, že mohl patřit opravdu jedině mému bratrovi.

Vím, že se jednou znovu setkáme!

Od toho dne jsem se na svět dívala úplně jinak, a taky na své trápení, které jsem pořád nosila jako jizvu v srdci. Utěšovala jsem se, že po smrti možná život opravdu nějak pokračuje a že se jednoho dne s Radkem znovu setkám.

Přijímala jsem nyní každý hovor se skrytým číslem, ale nikdy to nebyl můj bratr. Znovu jsem se dočkala až při dalším výročí jeho narozenin. Tehdy jsem tajně doufala, že Radka znovu uslyším a věřila, že se mi to před rokem nezdálo. A skutečně se to stalo:

opět po cestě ze hřbitova, když jsem byla sama. Od té doby se jeho hovor opakuje každý rok. Vždy říká stejné věci, ale jinými slovy. Nikdy se neozve tehdy, když je někdo v mé blízkosti, pokaždé jen, když jsem sama.

Dnes, po letech, už v srdci nemám tolik smutku jako kdysi. Vím, že Radka po své smrti opět uvidím. Nezáleží mi na tom, jestli tomu někdo věří, důležité je, že tomu věřím já a že se o tom každý rok znovu přesvědčuji!

Klára B., (58), Třebíč