Nikdy jsem si nevzala půjčku a nikdy jsem nic nezcizila. Až do minulého týdne, kdy jsem šla v noci na hřbitov a kradla!

Pracovala jsem jako učitelka ve školce, táhlo mi na pětatřicet a bylo mi dost smutno. Neměla jsem děti ani přítele, jen želvu Andulu. Jednou mě oslovil takový hezký kluk, no pán, kolem třicítky. Přišel si vyzvednout neteř, po odpolední svačince.

Chvíli jsme po sobě jen koukali, potom mě pozval na kafe. Byl chytrý a zábavný a já se zamilovala.

Okradli mě v tramvaji

„Neli, pozítří bych tě rád vzal k našim na návštěvu. Mámě bys asi měla přinést kytku a tátovi třeba víno. Mám to za tebe koupit, abys s tím neměla nějakou starost?“ zeptal se Robin starostlivě a já samozřejmě odmítla.

„Všechno pořídím, neboj! Doufám, že se vašim budu líbit!“ Den před obávanou návštěvou budoucí tchyně s tchánem jsem koupila kvalitní víno a v květinářství nechala uvázat krásnou kytičku.

Ne moc velkou, abych nevypadala jako šplhalka a ne zas moc malou, aby mě nepovažovali za skrblíka.

Spokojeně jsem nastoupila do tramvaje a asi na chvilku zklimbla. Probudila jsem se bez tašky s věcmi i bez peněženky. Doklady s mobilem jsem naštěstí měla u sebe pod kabátem. V rozespalosti jsem to ani nenahlásila.

K čemu taky. V peněžence jsem měla pár stovek, platební kartu mi neukradli a ten nákup nestál za řeč. Kdo by pátral po vínu a kytce! Jenže v noci, kolem druhé, mi to došlo. Vždyť já nemám nic pro ty Robinovy rodiče!

V noci jsem šla kytku ukradnout

Vyzvednout mě měl už kolem sedmé ráno, čekala nás dost dlouhá cesta. Co si o mě pomyslí? Že jsem jim nic nekoupila? Nebo že jsem to nechala na poslední chvíli a musím vše koupit cestou? Prostě jsem se tak vynervovala, že už jsem nemohla usnout.

Potom mě napadlo, že nějaká lahev, i když ne vína, se u mě najde, od loňských Vánoc. Ale co ta kytka? V tom mě to napadlo. O ulici dál je hřbitov! Oblékla jsem se do černého a vydala se krást.

Přelézt zeď se mi povedlo až napotřetí, trochu jsem si namlátila, ale stálo to za to.

Netuším, zda se na mě tchyně zlobí

Hned na prvním hrobě byla ve váze krásná kytice růží. Úplně čerstvých, na dlouhých stoncích. Popadla jsem kytku, přehodila ji přes plot k ulici a škrábala se zpátky. Domů jsem doběhla s roztrženým kabátem a s výčitkami svědomí.

Jenže, co jsem jiného měla dělat? Umínila jsem si, že hned v pondělí koupím kytku a zanesu ji tam vrátit. Návštěva dopadla dobře, koňak i kytka udělaly dojem. Jen při odchodu mi Robinova maminka vtiskla do dlaně něco zmuchlaného.

Byla to černá stužka se zlatým nápisem: Spi sladce!

Helena T. (50), Břeclav