Řekl, že když ho opustím, tak už své děti nikdy neuvidím. Myslela jsem si, že něco takového není možné. Až se jednoho dne syn a dcera domů skutečně nevrátili.

Kdybych byla tehdy poslechla svou mámu! Když jsem jí představila svého budoucího muže, nebyla vůbec nadšená. Říkala, že smíšená manželství většinou nefungují. Že si beru muže z kultury, kde žena nemá žádnou cenu.

Říkala, ať od něj dám ruce pryč, nebo mi zbudou oči pro pláč. Prý to cítí v kostech. Ale vyprávějte to dvacetileté holce! Za pár týdnů jsem byla v jiném stavu a nebylo co řešit. Museli jsme se vzít.

Když přišel na svět syn, vypadalo to, jako by mi můj muž chtěl snést modré z nebe. Byla jsem šťastná. Když jsem si vzpomněla na mámino varování, musela jsem se pousmát. I maminky se přece mohou mýlit.

Našel si milenku

Krize přišla brzy. Poté, co jsem si z porodnice přinesla domů druhé dítě, dceru, přísun modrého z nebe ustal. Z pozorného galantního muže se stal nepříjemný prudič.

Připadalo mi, že domů chodí jen proto, že na něj čeká teplá večeře a že má v noci v posteli příjemnou společnost. Hádali jsme se skoro každý den a on začal chodit po barech. Dokonce se mi doneslo, že si našel milenku. Udělala jsem mu scénu.

Chladně mi odpověděl. „Asi ti pořád nedošlo, že jsi jen moje žena. Takže mě budeš poslouchat. Chceš dělat potíže? Budeš litovat!“ A odešel. Vrátil se až po několika dnech. Pak přišla chvíle, kdy na mě vztáhl ruku.

V tu chvíli se ve mně probudila hrdá emancipovaná žena. Řekla jsem mu, že jestli to udělá příště, požádám o rozvod. „Zkus to a já ti seberu děti. A odvezu je někam, kde je nenajdeš. Budeš litovat dne, kdys mě poznala.

“ Udělal dětem pasy

Netrvalo dlouho a doopravdy mě v opilství zmlátil. Požádala jsem o rozvod. Připouštím, že jeho výhružky jsem zpočátku nebrala vážně. Vždyť o děti vůbec nejevil zájem. Řekl mi jenom, že budu mít to, co jsem chtěla, a odstěhoval se.

Děti si bral jednou za čtrnáct dní na víkend. Jenže pak jsem se úplně náhodou dozvěděla, že jim nechal udělat bez mého vědomí pasy. Zamrazilo mě v zádech. Na policii mi řekli, že jsem asi kapku paranoidní.

Třeba jen s nimi chce občas zajet do sousedního Německa na zmrzlinu. Prý si dělám zbytečné starosti. A pak se děti jednoho večera z víkendového pobytu u táty nevrátily. Marně jsem se snažila dovolat na mobil. Zlé tušení bylo minutu od minuty silnější.

Na policii se mi tentokrát už nesmáli. Prý mám zůstat doma a oni prověří, co se s nimi mohlo stát. A když se do půlnoci neozvou, rozjedou pátrací akci. Taky budou informovat celníky. Mám přinést jejich fotky, aby na hranicích znali jejich podobu.

Ráno se probudil i pan soudce. Vydal předběžné opatření, že děti patří do mé péče. A tím to pro všechny skončilo.

Zjistila jsem, že na hranicích o mých dvou zlatíčkách nikdo nikdy neslyšel. Soudce dělal mrtvého brouka a ignoroval i fakt, že únosce pravidelně vozí do našeho města svou novou přítelkyni. Novináři mi pomohli dostat můj příběh do televize.

Jediné, co jsem zjistila, bylo, že děti zmizely kdesi v Německu v jeho velké arabské rodině.

Zůstaly jen fotky

Mé utrpení tím ale jenom začalo. Vždycky nějak zařídil, abych se aspoň v útržcích dozvěděla, co se s mými potomky právě děje. Obvykle se o tom zmínila jejich „nová maminka“, která se v Čechách jednou měsíčně stavovala u kadeřníka.

A ten vše u kafe převyprávěl mně. A tak jsem věděla, že oba strávili skoro rok u své „opravdové“ rodiny v Bangladéši. Že po návratu začali v Německu chodit do školy.

Pokaždé jsem to obrečela, ve fotorámečku jsem pečlivě ošetřovala blednoucí fotku svých zmizelých dětí. Jedinou památku, která mi na ně zbyla. Dočkala jsem se až po dlouhých sedmi letech. To, když jsem si došla pro soudní obsílku. Byla v ní pozvánka do Německa.

K opatrovnickému soudu. Nedovedete si představit tu nervozitu. Budou se ke mně vůbec moje děti ještě hlásit? Poznají mě po tolika letech? A budu si s nimi moci aspoň dojít na zmrzlinu? Auto jsem napěchovala dárky, které byly roky odložené v komůrce.

Stal se zázrak?

Boží mlýny zamlely. Bývalý manžel měl nehodu, při které zahynul. Bylo pro mě velké štěstí, že se jeho přítelkyně nehodlala o moje děti dále starat a obrátila se sama na patřičné úřady, aby mě oslovily a děti mi vrátily. Bylo to úžasné setkání!

Do života se mi po dlouhé době navrátila zase radost a pocit štěstí. Byla jsem ráda, že se toho dožila i moje maminka, byly to její jediní vnoučkové. Tehdy mi pomohla opravdu velká náhoda.

Co je ale děsivé, a budí mě dodnes v noci jako noční můra, jak byly naprosto lhostejné naše úřady, jak jim bylo jedno, že jsem o své děti přišla, že mi je bývalý manžel nelegálně odvezl ze země, že neudělaly vůbec nic.

Kolik je asi jiných stejně zoufalých žen, jako jsem byla já, které to štěstí nemají a nikde se spravedlnosti nedovolají.

Moje děti jsou už dospělé, o svém životě v Německu u tatínka vyprávějí spíše v žertu, než že by v tom byla nostalgie nebo dokonce touha své arabské příbuzné v Německu nebo dokonce v Bangladeši navštívit.

Marcela (51), Praha .