S manželem jsme po celý život šetřili a dokázali vyjít s málem. Až jsem se jednou nechala opít rohlíkem a dostala se do začarovaného kruhu reklamních akcí. Mého muže to stálo málem život.

Začalo to tak nevinně! Kávičkou s dortíčkem a šiškou salámu za to, „že jsem vážila takovou cestu“. Díky tomu jsem se stala nadšenou a pravidelnou posluchačkou různých předváděcích akcí.

A tak mi jednou ke kávě předložili pozvánku na celodenní výlet spojený s obědem v hotelovém salónku kdesi v Krkonoších. Měla jsem z toho radost. Brala jsem to jako odměnu. Mužovi jsem oznámila, že v sobotu jedu s kamarádkami pryč.

Pokýval jen hlavou, ať si to užiju. V sobotu jsem si připadala jako v ráji. Nabídli mi spolupráci asistentky. O něčem takovém se mi nesnilo. Celý život jsem pracovala jako kuchařka ve školní jídelně. Teď mě oslovovali Paní asistentko Libuško!

Seděla jsem vedle vedoucího zájezdu, dostala řízek přes celý talíř, dvojku vína a sebou domů tašku s drobnými dárečky. A pak jsem dostala tu úžasnou nabídku, která se neodmítá. Fantastické hrnce! Takový materiál! Ve vesmíru ho testovali!

Připouštím, i za pětinu ceny mi připadaly drahé. Ale když jsem viděla, jak mě ostatní ženské, na které se ta neuvěřitelná sleva nevztahovala, propíchují nenávistným pohledem, zvedla jsem a s pocitem vítěze šla podepsat smlouvu. Tleskal mi v tu chvíli celý sál.

Hned, jak jsem dorazila domů, jsem poslala z konta potřebný obnos. A krabici s hrnci schovala na půdu. Však se budou hodit,..

Byla jsem posedlá

Nadšeně jsem se přiznala v práci kamarádce. Dodnes si pamatuju, jak se na mě podívala. „Ale Libuško, vždyť je to všechno podvod. Jen z lidí tahají peníze.“.Jenže já měla jiný názor. A tak jsem se s Maruškou už nebavila.

Skříň i půda se mi doma začaly plnit nepotřebnými věcmi. Společná kasa, nad níž jsem po celý život držela ochrannou ruku, se začala vyprazdňovat. A tak se stalo, že jsem se jednou vrátila domů z práce a u stolu seděl můj úplně zkoprnělý muž.

Potřeboval vybrat peníze na opravu auta, ale přišel s prázdnou. „Libuško, na kontě není ani koruna. Můžeš mi to vysvětlit? Vždyť tam bylo skoro sto tisíc!“ Než jsem si stačila v hlavě sesumírovat věrohodnou výmluvu, mávl rukou a se slovy:

„Naštěstí máme železnou rezervu doma,“ odešel do ložnice, kde jsme měli trezor. Věděla jsem, že je zle. Naše poslední peníze jsem totiž vyměnila za protialergické deky. Taková to byla skvělá investice! Když se vrátil, věděla jsem, že mu musím říct pravdu.

Přiznala jsem se. A nezamlčela jsem ani to, že možná ještě dlužím pár tisíc. Když o pár týdnů později zazvonili vymahači dluhů u našich dveří a mávali mu před očima smlouvou na padesát tisíc, jeho srdce to nevydrželo. Skončil v nemocnici a nevypadalo to dobře.

Děti mě málem zavrhly

Začalo mi docházet, co jsem způsobila. Daleko horší ale bylo, že jsem musela vysvětlit dětem, že jsem našeho tátu dostala do nemocnice já. A ještě je požádat, zda by mi nepůjčili na nájem. Neměla jsem ani korunu. Jen spoustu zbytečně předražených věcí.

Řekla jsem si, že ještě jednu akci a končím. Brala jsem to jako rozloučení. Věděla jsem, že to ti sympatičtí mladí lidé pochopí. Jenže mě čekala studená sprcha. Když zjistili, že si nic nekoupím, začali mě před všemi ponižovat.

Najednou jsem nebyla jejich asistentka Libuška, ale ta stará paní. Místo řízku na celý talíř jsem dostala dva okoralé chlebíčky. Když se domluvíme, může být prý všechno zase při starém. Vždyť si přece na ten úžasný masážní pás můžu půjčit od nich.

To už jsem věděla, že se nikdy na předváděčkách neobjevím. Že si už od těchhle lidí nic nekoupím. Nebrala jsem telefon, když mě chtěli nalákat na další akci. Letáky, které mi dávali do schránky, jsem vyhazovala do koše.

Na půjčku, ze které jsem zaplatila to, co jsem dlužila, mi nakonec ručila moje drahá kamarádka Maruška, která mě varovala a se kterou jsem se kvůli výhodným nákupům rozhádala. Jak se říká, v nouzi jsem poznala přítele!

Našla jsem v sobě sílu

Manžel se sice z problémů dostal, infarkt mu ale zdravíčko nenávratně pošramotil. Zdálo se, že mi ti lidé dali konečně pokoj. Jenže klid vydržel půl roku. Stalo se to, když byl manžel třetí týden v lázních. Někdo zazvonil u dveří. Byli dva.

Bezchybně oblečení, s deskami v ruce. „Paní, my jsme přišli kvůli té reklamě. “ A hned vytahovali papíry. Jen prý musím vyplnit iniciále, podepsat smlouvu a uhradit poplatek.

Dvacet tisíc, to je přece zadarmo, když si představím, kolik mi vynese ta obrovská reklama na domě. Vzepřela jsem se. „Já vám nic podepisovat nebudu.“ „Ale my jsme o té reklamě před týdnem mluvili s vaším mužem.

Byl pro!“ Musela jsem se pořádně nadechnout, abych byla schopna odpovědět pořádně od plic: „Manžel je už tři týdny v lázních. Málem ho zabily takové hyeny, jako jste vy. Okamžitě vypadněte, nebo zavolám policii!“ Přibouchla jsem jim dveře před nosem.

Bože, proč jsem tohle nedokázala říct před půl rokem? Jak jsem mohla být tak naivní! Ale hlavní je, že jsem se ze své závislosti dostala a že mi můj zlatý manžel a děti odpustily.

Libuše (74), Znojemsko .