Před několika lety jsme se s partou přátel vydali na čundr. Byl to výlet nejen plný dobrodružství, ale i nadpřirozených jevů…

Jezdit na několikadenní výlety do přírody a spát jen tak pod širákem mě bavilo už v době, kdy jsem chodila na střední. Když jsem nastoupila na vysokou, poznala jsem patru čtyř lidí, kteří měli pro toulky přírodou stejnou slabost jako já.

Když jsme dodělali školu, a z brigád jsme si něco našetřili, domluvili jsme se, že vyrazíme do Malé Fatry na Slovensku.

Celý den jsme byli na cestě a když se začalo stmívat a taky trochu poprchávat, řekli jsme si, že je nejvyšší čas, najít si nějaké místo k noclehu.

Stoupali jsme do zalesněného svahu, když si kamarád Pavel všiml jeskyně. „Co tady?“ zeptal se a prstem ukázal na otvor v jeskyni. „Alespoň bychom nemuseli stavět stany. Ukryjeme se před deštěm i větrem.“ Mirek si vzal do ruky baterku a šel místo omrknout.

„Vypadá to, že to vede docela hluboko. Je to taková skalní komora. Ale proč ne,“ informoval nás. „Skvělý,“ vydechly jsme s Alenou únavou a sundaly si ze zad krosny.

Vydal se na průzkum

Nasbírali jsme nějaké dříví na oheň a ohřáli jsme si guláš z konzervy. Po večeři jsme si ještě chvíli povídali a pak jsem zahučeli do spacáků. Všichni jsme usnuli během pár minut. Uprostřed noci mě vzbudilo jakési kvílení.

Mirek se probudil taky. „Slyšel jsi to?“ zeptala jsem se ho. „Co to bylo?“ Mirek přikývl. „Nemám ponětí,“ odpověděl a začal vylézat ze spacáku. „Vycházelo to jakoby z útrob jeskyně. Půjdu se tam podívat,“ řekl. Než jsem stačila cokoli namítnout, byl pryč. Opět jsem se zachumlala do spacáku a usnula jsem.

Nevrátil se

Ráno jsme se probudili a Mirek nikde. „Kam šel?“ ptali se kamarádi. Vzpomněla jsem si na noční příhodu a došlo mi, že to nebyl jen pouhý sen. Pověděla jsem jim, co se stalo. Ihned jsme šli Mirka hledat.

Šli jsme úzkou, klikatou chodbičkou a asi po padesáti metrech Alena vykřikla. „Tamhle!“ Podívali jsme se směrem, kterým ukazovala. Několik metrů před námi ležel na zemi Mirek. Rozběhli jsme se k němu. Pavel s ním zalomcoval, propleskl ho a Mirek se probral.

Šel za hlasem

Pomohli jsme Mirkovi na nohy a vyvedli ho z jeskyně ven. „Co se stalo?“ zeptali jsme se všichni naráz. Někdo ustaraně, jiný ze zvědavosti. Mirek se napil silné kávy a začal nám líčit své noční dobrodružství.

„Slyšel jsem hlas a prostě jsem za ním musel jít. Cesta najednou končila, byla tam hromada kamení, ale za ním jsem slyšel, jak mě někdo volá a prosí o pomoc. Tak jsem ty kameny postupně odvalil a šel dál.

Ušel jsem pár metrů a objevil jsem lebku a lidské kosti. Ani nevím proč, ale vzal jsem tu lebku do rukou. Při pohledu do těch černých důlků, kde kdysi bývaly oči, mi najednou začalo silně pulsovat v hlavě.

Dal jsem se na útěk, ale nohy mě neunesly. Omdlel jsem. Na víc si nevzpomínám…“ Pavla napadlo, že bychom se mohli jít na ty kosti podívat. My to ale razantně zamítli. Co se tu noc uvnitř jeskyně skutečně stalo, se tak nejspíš nikdy nedozvíme…

Johana K. (41), Bruntál