Kdybych ta úmrtí neviděla tak seřazená za sebou, nevěřila bych tomu.    

Jako první si toho kdysi všimla moje matka. Pocházela z rozvětvené rodiny, měla pět sourozenců a také v minulosti bylo hodně dětí u našich předků spíše pravidlem než výjimkou. Jednou za deset let ale někdo z toho rozsáhlého rodu zemřel nepřirozenou smrtí. Opakovalo se to se železnou pravidelností.

Řekla mi, že mě to vyděsí

Dozvěděla jsem se to od matky, když mi bylo třicet let. Popíjely jsme spolu víno a já se jí zrovna svěřila se svým novým přítelem. Matka nejprve začala s tím, že mi chce prozradit jednu zajímavost a záhadu. Pak ale řekla, že by mě to mohlo spíš vyděsit.

Probudila moji zvědavost a tak jsem naléhala. Nakonec se nechala přemluvit a začala tím, že náš rod asi postihla nějaká kletba. Každý rok končící devítkou totiž někdo zemřel tragickou smrtí. Ona si toho všimla, když studovala náš rodokmen.

Začala jsem oponovat, že je to určitě jenom náhoda. Matka mi potom vypočítala jednotlivé případy. I když šla daleko do historie, zaujaly mě hlavně případy z minulého století. V roce 1939 zemřel jeden prastrýc, popravili ho nacisté.

V roce 1949 zahynula prateta při nehodě vlaků. O deset let později zemřel její bratr při požáru bytu, kdy se do poslední chvíle marně pokoušel dostat ven. Neštěstí se nevyhnulo našemu rodu ani v roce 1969, kdy můj bratranec utrpěl těžký pád při lyžování.

Narazil do stromu a několik týdnů ležel v umělém spánku, než zemřel. Na tuto příhodu už jsem si z dětství dobře pamatovala.

Ne že bych ji tehdy nějak prožívala, protože jsem toho staršího bratrance jako malá holka vlastně ani neznala, ale hodně se o ní v rodině mluvilo.

Čekala jsem, co se stane

Záhada tragických úmrtí pokračovala i v dalších desetiletích a to už byly případy, které jsem znala, i když jsem si je nikdy nedala do souvislostí. V roce 1979 zahynul při autonehodě můj strýc. Nebyla to jeho vina, opilý řidič mu na křižovatce nedal přednost.

Na tom pohřbu jsem byla. Další smrt přišla opět za deset let. Jedna ze sestřenic, kterou jsem v životě neviděla, protože její rodina emigrovala do Kanady, se utopila. Rok před novým tisíciletím se otrávila houbami teta.

Tehdy to matku opravdu sebralo, protože šlo o její nejmilejší sestru. Rozhovor s matkou jsem měla v roce 2002. Nedlouho poté jsem se vdala, narodily se mi dvě děti.

S napětím jsem čekala, co se stane v roce 2009. Občas jsme o tom s matkou mluvily a slibovaly jsme si, že budeme dávat pozor na sebe a na své blízké. Věděly jsme o tom jen my dvě, neřekla jsem to ani nikomu ze sourozenců. Bylo jasné, jak by se k tomu postavili.

Neštěstí se mohlo stát komukoliv a kterýkoliv den roku. Něco jsem naznačila jen manželovi, ale ten se k tomu postavil podle očekávání. Nevěřil v žádné kletby nebo tajemné síly a prostě ten soupis tragických úmrtí připisoval náhodě.

Přišlo to z nečekané strany

Do října se neodehrálo nic dramatického, i když jednu chvíli jsme si s matkou myslely, že osud udeřil znovu – to když těžce zranil můj synovec při jízdě na kolečkových bruslích. Utrpěl vážné poranění hlavy, ale dostal se z toho.

Nakonec krutý osud zasáhl z té strany, kde jsem to nečekala. Jednoho dne mi zavolala moje sestra. Plačtivým hlasem mi sdělovala, že naše matka je mrtvá. Stala se nešťastná náhoda. Matka si chtěla vyndat nějaké věci z horní části skříně.

Přistavila si k ní židli a ta se pod ní podlomila. Matka spadla a zlomila si vaz. Z její smrti jsem se zhroutila, nejen proto, že jsem přišla nečekaně o mámu, ale i kvůli těm souvislostem. Dnes to tajemství, kdy každých deset let udeří smrt, držím jenom já. A bojím se, co přijde už za rok a půl, kdy se začne psát rok 2019.

Marta K., (45), Chomutov