Seznámit se v pozdním věku není nemožné dokonce i s postiženým dítětem. Obě jsme se ale staly obětí šíleného pronásledování mého nového partnera.

Můj život byl pohodový. Vdávala jsem se v pětadvaceti, za dva roky se nám narodila první dcera a já jsem se cítila šťastná. Syn se narodil ani ne rok na to a protože byla moje dcera zklamaná, že nemá sestřičku, rozhodli jsme se prásknout do toho i do třetice.

Podařilo se a já po roce v ruce chovala maličkou Kačenku, u které se ale vzápětí po narození začaly projevovat různé zdravotní problémy. Naše do té doby pohodové manželství se stalo náročnou záležitostí. Mnohé kamarádky mi mého muže záviděly.

A já jsem si moc dobře díky naší Kačence uvědomovala, že mít manžela, který stojí i v takové situaci celý život věrně po boku, není v dnešní době běžné. Vážila jsem si ho za to..

Ztratila jsem oporu

Roky plynuly a spolu s nimi odplouvalo kromě každodenních radostí a starostí i naše mládí. Obě starší děti už stály na svých nohou a zdálo se , že jsme je vychovali dobře. Kačenka na vozíčku zůstala u nás.

Díky ní jsme neměli čas na to sledovat, zda je ten pravý čas pro stárnutí, nemoc nebo jinou nepříjemnost. Tak se stalo, že se můj muž Jakub jednoho rána probudil se silnými bolestmi na hrudi a nemohl se pohnout.

Ihned jsem volala záchranku, která ho odvezla do nemocnice. Nebylo to vůbec dobré. Manžela museli ihned operovat. Svůj boj můj Kuba nakonec prohrál. Naši rodinu zachvátil smutek a já jsem poprvé v životě nevěděla, jak dál.

Byl to milý sympaťák

Trvalo dlouhé dva roky, než mi došlo, že vlastně ještě pořád žiju. Na radu psycholožky jsem si pořídila pejska. Při pravidelném venčení se k nám jednoho dne přidal sympaťák s pudlem. Bála jsem se, jaký bude jeho vztah k postižené dceři.

Lukáš se nám oběma ale opravdu věnoval a zdálo se, že nehodlá ztratit ani jedinou drahocennou vteřinu našich životů. Říkával mi často, že si musíme ještě užít života, dokud můžeme.

Trávili jsme proto spolu téměř každičký den, jezdili všichni tři a pejsci na výlety do přírody i za kulturou, navštěvovali kina a divadla a doma společně odpočívali na gauči u televize. Lukáš navrhoval, abychom se nastěhovaly k němu.

Já však chtěla mít zadní kolečka a jak se ukázalo, bylo dobré, že jsem takhle přemýšlela. Pomalu jsem si začala všímat jeho životního stylu. Na muže byl až přespříliš pořádný. Luxoval dvakrát denně, utíral prach a jeho oblečení bylo složeno po vojensku.

Stejný pořádek panoval i v jeho lednici. Nejprve mi to přišlo obdivuhodné. Když však začal podobný styl vyžadovat i po mě a mé nemocné dcerce, uvědomila jsem si, že asi příliš lpí na některých zbytečných věcech.

Bez jeho doprovodu jsme nemohly ven a když jsem náhodou potkala nějakého známého, byla jsem hned nevěrnice. A to nehovořím o tom, jak důsledný byl ke Kačence. Nemohla poslouchat svou oblíbenou hudbu, nemohla sedět u počítače.

„Víš, na nás je to společné soužití moc. Raději budeme bydlet ve svém a můžeme se dál stýkat jako kamarádi,“ sdělila jsem mu upřímně. Ještě jsem ani nedomluvila a už jsem si všimla jeho tváře. Vypadal, že se mu zhroutil celý život.

Smutek ale během několika vteřin vystřídala agresivita a Lukáš na mě začal křičet, ať na tohle zapomenu a ať mu na rovinu řeknu, koho jsem si našla.

Byl to psychopat

Zmocnil se mne strach. Začala jsem balit věci sobě a Kačce, popadla psa a s dcerou na vozíčku chtěla vyjet z bytu a být co nejdál. Lukáš se ale se mnou začal o dceru přetahovat, byl čím dál víc agresivní, dokonce několikrát kopl do psa, který na něho štěkal.

Vjela jsem s dcerou do ložnice, a tam se rychle zamkla. Jako zběsilý bušil na dveře. Běžela jsem k oknu a začala volat o pomoc. Toho se naštěstí zalekl. Uklidnil se a já i s dcerou a psem odešla.

Když jsem však dorazila domů, čekalo na mě přede dveřmi překvapení. Na rohožce seděl ubrečený Lukáš a doslova se přede mnou plazil po kolenou s tím, ať ho nenechávám samotného. Když jsem ho prosila,aby odešel, chytil mne pevně za ruku a nechtěl pustit.

Bolelo to. Naštěstí šel zrovna soused, a ten zasáhl. Následovaly však tisíce telefonátů a sms, milostných, výhružných a pak i sebevražedných. Nevěděla jsem, jak se ho mám zbavit. Bála jsem se chodit se psem ven a nákup mi obstarával soused.

Lukáše jsem často viděla stát na místech, kam jsem chodívala, a v kombinaci s jeho šílenými esemeskami jsem se ho začala bát. Trvalo to několik měsíců a až když jsem se v noci budila ze snů hrůzou, začala jsem svůj problém konečně řešit.

Oznámila jsem vše na policii a Lukášovi byla soudně nařízena psychiatrická léčba. Díky této zkušenosti jsem si ale konečně všimla muže, který se v mé blízkosti pohyboval téměř čtyřicet let, a kterého jsem do té doby nevnímala. Mého souseda.

Byl už také několik let vdovec. Dnes jsme spolu, své byty jsme propojili a společně se staráme o Kačenku.

Věra (61), Děčín   .