Během studiu na vysoké jsem si přivydělávala jako prodavačka u nás ve večerce. Jednoho dne tam zavítal i Honza – kluk, ze kterého jsem nemohla spustit oči.
Naši nikdy neměli hluboko do kapsy. Jakmile to šlo, začala jsem chodit na různé brigády, abych měla své kapesné a nemusela vysávat už tak dost okleštěný rodinný rozpočet.
V posledním ročníku na vysoké škole hledala majitelka malé večerky u nás v ulici výpomoc, tak jsem se přihlásila. Ta práce sice nebyla žádný zázrak, ale byla jsem ráda, že mám alespoň něco.
Chodil si pro svačiny
Peníze mi paní Irena dávala celkem slušné a navíc mě tam držela ještě jedna věc – mladý a sympatický zákazník, který si do večerky několikrát v týdnu zašel pro malý nákup. Pokaždé, když přišel, pocítila jsem motýlky v břiše a srdce mi začalo divoce tlouct.
Byl krásný a já se do něj na první pohled zamilovala. Občas, když platil, tak se na mě usmál, nebo řekl „příště se těším na shledanou“. Umanula jsem si, že ho zkusím „dostat“.
Omylem jsem se přepočítala
Moje pověstná nešikovnost mě ale dohnala i v tomto případě. Paní Irena během jednoho víkendu přeorganizovala některé zboží v regálech a než jsem stačila v pondělí ráno zjistit, kde se nově co nachází, zacinkal zvonek nad dveřmi a do krámku vstoupil můj objev.
„Dobrý den,“ řekl a usmál se na mě, až se mi z toho div nepodlomila kolena. Pak zamířil na konec uličky, kde bylo pečivo. „Bude to všechno?“ zeptala jsem se, když jsem mu namarkovala dva makové koláčky. „Ano.
“ Odtrhla jsem účtenku a řekla, že to dělá čtyřicet korun. Překvapeně na mě zamrkal. „To si ze mě asi děláte srandu, že?“ zeptal se. Okamžitě mi to došlo. Ta nula se mi tam vloudila navíc. „Moc se omlouvám,“ zadrmolila jsem a zrudla jako rak. Mladík mi vrazil do ruky čtyři koruny a odešel.
Vypadala jsem děsně
Myslela jsem si, že k nám do večerky už nepáchne, ale spletla jsem se. Za tři dny přišel zase. Manžel paní Ireny před malou chvílí dovezl balíky minerálek a mlék, tak jsem je nosila z dodávky, až do zadní části obchodu, kde byl malý sklad.
Vozík jsme neměli, tak jsem všechno tahala rukama. Hekala jsem při tom a po čele mi stékaly čůrky potu. „To snad není pravda,“ pomyslela jsem si. „Nejdřív ho kvůli své roztržitosti málem okradu a teď vypadám, jako bych běžela maraton. Jestli jsem u něj nějaké šance měla, tak jsou už definitivně pryč.“
Pozval mě na rande
„Nechceš s tím pomoct?“ ozvalo se náhle za mými zády. Nevěřila jsem vlastním uším, ani očím. Bezejmenný krasavec stál přede mnou a usmíval se na mě. „To bys byl vážně hodný,“ řekla jsem zadýchaně.
„Maličkost,“ řekl a převzal ode mě karton mlék. „Mimochodem, jsem Honza.“ Když jsme všechno zboží společnými silami odnosili, pozval mě Honza na limonádu. „Moc se mi líbíš. Pořád na tebe musím myslet,“ přiznal na konci naší první schůzky. A k té došlo už před osmnácti lety.
Vendula O. (42), Morava