Erika se nám, ženským na dílně, zdála divná hned v tu chvíli, kdy nastoupila. Nevím, jak bych to řekla, ale zkrátka mezi nás nějak nezapadla.

Přitom jí bylo čtyřicet jako mně, a tak jsme si mohly dobře rozumět. Jenomže ona si nejspíš myslela, že je něco víc než my.

Nepomohla ani seznamka

Nechápala, že naše drby jsou místní folklor, a nechtěla se jich účastnit. A když se dozvěděla, že si některá z nás otřela pusu o ni, přestala se s ní, kromě pracovních záležitostí, prostě bavit. Nikomu zkrátka nedávala druhou šanci.

Chtěla jsem ji nenápadně znicit

Strašně nás to rozčilovalo. Vždyť nebyla nic extra, a tak neměla žádný důvod se na nás povyšovat. Časem si proti našim řečem vypěstovala imunitu a kromě práce si ničeho nevšímala. To jsem nemohla nechat jen tak.

Sem tam jsem utrousila jedovatou slinu, to my ženské přece umíme, a obzvlášť jsem si dala záležet, když jsem mluvila s naší vedoucí.

Na výtky reagovala po svém

Pár nenápadných poznámek o tom, že se Erika příliš nepředře, a už měla zaděláno na pořádný malér. Když jsem ještě prohodila, že je to názor i ostatních kolegyň, šéfová si ji pozvala na kobereček. Tešila jsem se, že jí konečně spadne hřebínek.

Den nato, když jsme byly v dílně všechny, se Erika zhluboka nadechla a řekla nám, z čeho ji šéfová obvinila. A že se nehodlá proti těmto lžím bránit, a proto dala výpověď.

A opět mě naštvala, když se odvážila říct, že s takovými, jako jsme my, ona pracovat nechce.

Zmizela bez rozloučení

To mě překvapilo, vždyť vyhodit ji nikdo nechtěl. Jenomže ona měla svou hrdost, a tak se rozhodla odejít. Nejspíš moc dobře věděla, odkud vítr fouká. „Co teď budeš dělat?“ ptaly jsme se jí, a doufaly, že ji alespoň jednou uvidíme na kolenou.

Koukla mi zpříma do očí a řekla, že neví, ale že práce je všude dost, a tak se o sebe nebojí. Za měsíc si vyklidila skříňku a byla pryč bez jediného slova. Ani mě to netěšilo.

Pomsta mi trochu zhořkla

Navíc jsem se brzy dozvěděla, že netrvalo ani týden a už si našla jinou práci v okresním městě. Má dokonce podstatně větší výplatu než my tady. Dodneška mám vztek, když si na ni vzpomenu. Hlavně kvůli tomu, že mi při odchodu stihla říct:

„Jsem zvědavá, jestli byste to dokázaly řešit jako já, kdybych vám oplatila stejnou mincí.“ Odpověď jsem znala. Na odchod ze stálého zaměstnání by ani jedna z nás nenašla odvahu.

Hana L. (43), jižní Čechy