Už na hřbitově se stalo něco podivného. Den nato začal můj pětiletý syn Jáchym vykládat věci z doby, kdy ještě nebyl na světě.

Když mi bylo patnáct let, objevili u matky vzácnou chorobu srdce. Podstoupila několik operací, a i když to nejprve vypadalo, že se uzdraví, dostavily se pooperační komplikace. Maminka upadla do kómatu, ze kterého se už neprobrala.

Necelý týden nato zemřela. Matčin odchod jsem nesla velmi těžce. S její smrtí jsem se vlastně nikdy pořádně nevyrovnala. Vystudovala jsem vysokou školu, vdala jsem se, porodila syna. Často jsem na maminku vzpomínala.

Chodila jsem na její hrob a povídala jí o svém životě. Když syn Jáchym trochu povyrostl, zeptal se mě, jestli může jít navštívit babičku se mnou. Měla jsem z toho radost. Cestou jsme koupili květiny a svíčku, kterou jsme pak u jejího hrobu zapálili.

Jáchym se dlouho se zaujetím díval na náhrobní desku i na babiččinu fotografii v porcelánovém rámečku. Skoro to vypadalo, jako by upadl do nějakého transu. „Jáchyme,“ oslovila jsem ho. Ani se po mně neotočil.

Díval se na mě jejíma očima

Zkusila jsem na něj zavolat ještě dvakrát, ale vůbec mě nevnímal. Nakonec jsem s ním musela zatřást, aby se vzpamatoval. Cestou ze hřbitova jsem se syna ptala, co ho tak omráčilo.

Jen pokrčil rameny. „Nejspíš na něj tak zapůsobilo to místo. Asi je na návštěvy hřbitova ještě moc malý,“ řekl manžel, když jsem se mu svěřila se svými obavami. Snažila jsem se na tu příhodu už dál nemyslet.

Druhý den se však stalo něco ještě mnohem více zvláštního. Už od rána byl Jáchym zamlklý. Vypadal, že je duchem úplně mimo. Podívala jsem se do jeho dětské tvářičky a úplně mě zamrazilo.

Jeho jindy modré oči byly zbarvené do oříškově hnědé a vypadaly přesně jako oči mojí zesnulé maminky.

Jakoby to nebyl on

Nejpodivnější bylo ale to, co občas říkal. Vyprávěl věci, o kterých nemohl nic vědět, ani o nich nemohl od nikoho slyšet. Týkaly se minulosti – doby, kdy byla moje maminka ještě naživu.

Vůbec jsem nevěděla, co si o tom mám myslet, ani co mám dělat. Zavolala jsem manželovi, aby ihned přišel domů.

Syn nereagoval na jméno, dokonce neměl zájem ani o hračky. „Určitě to je jen dočasný,“ řekl manžel.

Povdechla jsem si. „Snad máš pravdu.“ S obavami jsem hleděla na syna, který zničehonic seskočil ze židle a odběhl do obýváku. Vzápětí přiběhl zpátky. V rukou svíral rámeček s fotkou, na které jsem byla já a moje maminka.

Přišla se rozloučit

V tu chvíli mě něco napadlo. Oslovila jsem syna matčiným jménem. Podíval se mi do tváře, pohladil mě, a řekl, že mě má moc rád. Pak mě objal. „Vím, že jsi u mě byla do poslední chvíle,“ řekl hlasem, který nebyl jeho.

Patřil mojí mamince. Moc dobře jsem věděla, co tím myslí. Slzy se mi nahrnuly do očí. Když jsem si je otřela a opět jsem viděla ostře, nebylo v synově tváři po matce jediné stopy. Opět se na mě díval tím svým dětským nevinným kukučem.

Na to, co se dělo poslední hodiny, si nepamatoval. Já však věřím, že se do něj nějak vtělila duše mojí maminky, která se se mnou tímto způsobem přišla rozloučit.

Jiřina H. (47), Opava