Okno protějšího domu bylo zavřené léta. Zvědavost mi nedala a já musela vědět, co se v tom bytě skrývá. Můj pohled za záclonu mě od té doby děsí a vrací se jako noční můra.

Žiju v zapadlé části městského centra. Noci zde jsou však klidné, tiché a bez rámusu, což mi vyhovuje. Ani na své sousedy jsem si nikdy nemohla stěžovat. I když, byla tu věc, která mě vždycky velmi zajímala.

A to bylo okno protějšího domu, které bylo situované přímo proti mému. Celá dlouhá léta bylo tmavé a zavřené. Nahlédnout se do něj nedalo ani v noci. Nedovoloval to těžký závěs. A nikdy jsem ani neviděla, že by se v okně svítilo.

Nabyla jsem dojmu, že v tom bytě nikdo nebydlí. A tak jsem to dále neřešila.

Byl to jiný svět

Byla horká červencová noc a venku příjemný vánek. Nedokážu spát při zavřeném okně, a tak jej mívám otevřené i v dosti chladném období. Tak tomu bylo i tehdy. Usnula jsem tak, jak jsem byla zvyklá. Nečekala jsem ale, že se v noci tak značně ochladí.

Probuzená zimou, která se nepříjemně zavrtávala do nohou, jsem uprostřed noci vstala a šla okno zavřít. Můj zrak spočinul na protějším domě. Okno, tak dlouho zavřené a bez života, bylo konečně pootevřené.

Rozespalá jsem se pokoušela zaměřit, co se v bytě naproti děje a hlavně, kdo tam žije. Zvědavost byla veliká. Ostřila jsem svůj zrak do noci, až se mi naskytl nezapomenutelný výjev. Zůstala jsem fascinovaně zírat. Mé zornice se rozšířily údivem a smysly se dokonale probudily.

Dočkala jsem se

Nevěřila jsem vlastním očím. Na zdi visely roztrhané, staré a nažloutlé tapety. Atmosféru v bytě tvořila zaplá, malá retro televize a dlouhá starobylá lampička s třásněmi. Stála u gauče a osvětlovala zřetelně své okolí.

Viděla jsem, že na pohovce někdo sedí, avšak nebyl to člověk. Byla to figurína! Nemohla jsem se splést, díky lampě jsem ji viděla dokonale. Figurína lidských rozměrů měla na sobě staromódní oblečení a upřeně hleděla na starou, černobílou televizi.

Výjev to byl možná díky druhé hodině ranní tak podivný, že mi přeběhl mráz po zádech, způsobil mi vnitřní neklid, který hraničil s hrůzou. Stála jsem u okna a vnímala tlukot svého srdce.

Až po chvíli jsem se vzpamatovala, rychle se otočila ke skříni a sáhla po foťáku.

Figurína ožila?

Vzala jsem fotoaparát do rukou, ale nestihla přístroj zapnout. V okně byla stále ta samá figurína a seděla na svém místě, ale už nekoukala na televizi, ale přímo na mě! Její pohled mě probodával. Jako uhranutá jsem zírala do neživých lesklých očí. Byly děsivé!

Jako by se v nich probudil život. Jako by mi ta neživá bytost říkala, že mě vidí také. Ihned jsem zavřela okno a zatáhla závěsy. Dlouhé noci mě ten pohled figuríny děsil ve snech. Její bezduchý výraz mi uvízl v duši i v hlavě.

Po letech, i když je sousední okno zase zavřené a temné, mám nepříjemný, tíživý pocit, že mě z něho někdo sleduje. Nevím, kdo v bytě žije, ale vím, že ačkoliv se snaží být před okolním světem utajený a nenápadný, je tam neustále, a ví o nás všechno.

Nikola (39), Žižkov.