Rány osudu se na naši rodinu valily ze všech stran. Maminka zemřela, manžel přišel o práci, dcera utekla s pochybným mladíkem. Že by naše rodina byla prokletá?

Ještě před pěti lety jsme byli normální a poměrně i šťastnou rodinou. Pak nás ale začala stíhat jedna smůla za druhou. Začalo to mozkovou mrtvicí mojí maminky, která měla fatální konec. Ani ne rok nato přišel manžel o práci.

Místo toho, aby se snažil najít si novou, tak propadl alkoholu. Stal se z něj násilnický a bezohledný člověk. Dcera jeho chování už nehodlala dál trpět a tak utekla s pochybným mladíkem do Německa. Já jsem po jeho boku zůstala, ale šťastná jsem tedy rozhodně nebyla.

Řítila jsem se ke dnu

Špatně jsem spala, skoro jsem nejedla. Den ode dne jsem se cítila hůř a hůř. Pak mi jednoho dne zavolala neteř Naďa, která studovala filozofii.

„Jedu do Prahy na jeden víkendový seminář o esoterice, tak jsem tě chtěla poprosit, jestli bych u vás mohla jednu noc přespat.“ Když jsem uslyšela Nadin veselý hlas, hned mi bylo líp. „To víš, že jo. Moc ráda tě uvidím.“

Noční můry byly pryč

Večer nám Naďa udělala nějaký bylinkový čaj. „Vypadáš opravdu unaveně. Jsi celá bledá a taková pohublá,“ říkala mi. „Tohle ti určitě pomůže.“ Nevím, zda to bylo tím čajem, ale po mnoha měsících jsem se konečně vyspala.

Žádné zlé sny se nedostavily. Probudila jsem se až kolem deváté ráno. Naďa už seděla u stolu v kuchyni a v ruce držela dřevěnou modlu zobrazující jakéhosi slovanského Boha.

Ve tváři měla ten svůj vyrovnaný a optimistický výraz a látkovým kapesníkem sošku leštila. Z přehrávače zněla tichá hudba, plná zvonků a šumění moře.

Sošku odnesla z bytu

„Odkud máte tu modlu?“ zeptala se mě neteř a upřela na mě své velké smaragdové oči. Tou otázkou mě zaskočila. Zapátrala jsem v paměti.

„Přivezli jsme si ji před několika lety z dovolené na Slovensku.“ „Tipuji správně, že poté začaly ty vaše problémy?“ nadhodila Naďa. Přikývla jsem. „Myslíš, že za to může ta soška?“ „Jsem o tom přesvědčená!“ prohlásila pevně. Natáhla jsem se po sošce.

„Dej mi ji, odnesu ji do bazaru.“ Neteř ale zavrtěla hlavou. „Tak ji mám vyhodit do popelnice?“ Ani tohle řešení se Nadě nelíbilo. „Co mám tedy dělat?“ zeptala jsem se zoufale. Neteř vstala. „Nech to na mě,“ řekla a něžně sošku pohladila. Pak ji vzala do náruče, jako by to bylo dítě, a odešla z bytu pryč.

Vše se otočilo k lepšímu

Naďa už se ten den nevrátila. Snažila jsem se jí dovolat, ale marně. Začala jsem mít strach, jestli se jí něco nestalo. Druhý den mi naštěstí zavolala. „Odteď už bude zase všechno dobrý, uvidíš,“ řekla.

A skutečně. Karty se obrátily. Manžel začal ambulantně docházet do protialkoholní léčebny a také si konečně našel práci. Ještě větší radost jsem však měla, když mi zavolala dcera. Jediné, z čeho jsme měla obavy, bylo, aby se zlo z modly neusadilo u neteře.

„Neboj se, teto, nic takového se nestane,“ uklidňovala mě. „Soška je už dávno na bezpečném místě. Nikomu už nikdy škodit nebude.“ Kam ji dala, mi dodnes neřekla. Každopádně smůla, která se na nás předtím lepila, je od té chvíle tatam.

Tamara P. (59), Praha