Uprostřed noci jsem se probudila s divným pocitem. Otevřela jsem oči a spatřila siluetu ženy. Úpěnlivě mě žádala: „Zachraňte svoji dceru, je v nebezpečí.“
S manželem jsme dlouho šetřili, abychom si mohli koupit malý baráček za městem. Chtěli jsme být blíž přírodě, pryč od ruchu a smogu města. Předloni se nám naskytla jedinečná nabídka na koupi menšího, dvoupatrového domečku s velkou zahradou.
Z prohlídky jsme byli oba nadšení. „Konečně bychom si mohli pořídit i psa, jak jsi vždycky chtěla,“ říkal mi manžel cestou domů. Bylo to víc než lákavé.
„Ještě se doma zeptáme dětí, co si o tom myslí, a když budou souhlasit, tak té paní ještě dneska zavoláme,“ rozhodla jsem.
Děti byly nadšené. Starší syn sice ze začátku trochu prskal: „Budu to mít daleko ke kamarádům,“ opakoval, ale jakmile mu manžel řekl o psu, rychle změnil názor. Dceři Amálce byly tenkrát jen čtyři roky, takže té to bylo vesměs jedno.
Těšila se, že bude moci pobíhat venku po zahradě, hrát si na pískovišti a houpat se na houpačce. Manžel jí totiž slíbil, že jí vybuduje malé dětské hřiště. Paní majitelce jsme tedy zavolali a řekli, že domek kupujeme.
Staré věci skončily v garáži
Než jsme se do domku nastěhovali, museli jsme ho s manželem kompletně vyklidit a bylo potřeba udělat i nějaké drobné úpravy a opravy. „Co s tou
