Dokáže jeden člověk zbavit toho druhého jeho energie? Příběh naší čtenářky ukazuje, že se to může stát komukoliv z nás!
V tom činžovním domě jsme bydleli dlouhá léta. A skoro stejně dlouho jsme měli i dobré sousedy. Proto mě hodně mrzelo, když mi jednoho dne paní od vedle řekla, že se budou brzy stěhovat na venkov do domu po rodičích.
Vadilo mi, že přijdu o kamarádku a neměla jsem jistotu, že se do sousedního bytu nenastěhují problémoví lidé. Skutečnost však měla být ještě horší!
Vadilo mi to množství lidí
Ze začátku to vypadalo, že nová nájemnice je milá a příjemná žena. Byla asi tak v mém věku, tedy kolem pětačtyřiceti, rozvedená, s dospělým synem, který žil s přítelkyní někde na Šumavě. První, co mě po několika dnech zarazilo, bylo, že paní nechodí do práce.
Zajímalo mě, z čeho bude platit nájem bytu dva plus jedna, když by jí vlastně stačil menší. Z krátkého rozhovoru pak vyplynulo, že Ester, jak se sousedka jmenovala, pracuje doma.
Nic bližšího k tomu nevysvětlila a tak jsem měla za to, že je třeba účetní, finanční poradkyně nebo něco takového. Od dalších lidí z našeho domu jsem se ale dozvěděla, že Ester se zabývá okultismem, věštěním a astrologickým poradenstvím.
A skutečně – postupně za ní přicházelo na návštěvu více a více lidí. Ty, kteří chodili přes den, jsem neregistrovala, protože jsem byla v práci. Začali ale přibývat ve večerních hodinách. Z kdysi tak klidné chodby na našem patře se najednou stal průchoďák.
Onemocněla jsem po deseti letech
Se smutkem jsem vzpomínala na doby, kdy v domě i u sousedů vládl klid. Jednoho dne jsem to nevydržela a Ester jsem požádala, aby se snažila své klienty přijímat přes den, když nejsem doma. Podívala se na mě tak zle, že se mi z toho rozklepala kolena.
Bylo mi v tu chvíli jasné, že jsem si svojí prosbou udělala ze sousedky nepřítele. Nedlouho nato jsem onemocněla. Nedávala jsem to nejdřív s Ester do žádných souvislostí, vlastně by mě nic takového ani nenapadlo, protože jsem podobným věcem nevěřila.
Nebyla jsem zvyklá být nemocná. Stalo se mi to poprvé snad po deseti letech. Měla jsem horečky, nemohla jsem skoro jíst, budila jsem se celá propocená. Doktorka mi řekla, že je to trochu těžší chřipka a dostala jsem antibiotika, ale ta nezabírala. Takhle jsem proležela doma dva týdny, než jsem se konečně trochu vzpamatovala.
Nevěděla jsem, co mám dělat!
Vrátila jsem se do práce. Hned první večer, když jsem přicházela domů, potkala jsem na chodbě Ester. Znovu se na mě nepříjemně zadívala a pak tiše, skoro jakoby pro sebe, řekla, že mi to snad stačilo.
Teprve v tu chvíli mi došlo, že žena, která provozuje ezoterické praktiky a bere za ně peníze, může být i nebezpečná. Pochopila jsem, že nedostatek energie a životní síly, které mě na dva týdny upoutaly na lůžko, zavinila ona.
Další zkušenosti mi to jen potvrzovaly. Kdykoliv jsem se s Ester náhodně viděla a ona na mě pohlédla. Cítila jsem se, jako by ze mě někdo vysával život. Dvakrát se mi stalo, že jsem další den nebyla schopná jít do práce. Na koho jsem se ale měla obrátit?
Na manžela, který by se mi vysmál, protože nějakým tajemným silám věřil ještě méně, než já předtím? Na policii? Tam by mě asi poslali k psychiatrovi. Dům, kde jsem tolik let bydlela, se pro mě stával místem utrpení. Měla jsem neustále nějaké zdravotní problémy.
Začala jsem uvažovat o tom, jak přesvědčit manžela, abychom se přestěhovali. Než k takovému rozhovoru ale došlo, vyřešilo se vše naštěstí tím nejjednodušším způsobem: Ester se odstěhovala. Vedlejší byt byl znovu prázdný.
Později jsem se doslechla, že nebezpečná sousedka zmizela kvůli nějakým problémům se zákonem. Dnes v sousedním bytě žije starší pár, který má dost hlučného psa. Já jsem ale zase zdravá a při síle, takže jsem za to občasné štěkání brzy po ránu vlastně vděčná!
Jitka B., (46), Plzeň