Mezi mnou a Luborem to bylo vždycky jako na houpačce. Milovala jsem ho, ale on vztah nechtěl. Když jsem se s tím konečně smířila, nečekaně mi vyznal lásku.
S Luborem jsem k sobě měli vždycky velmi blízko. Poznali jsme se před dvanácti lety, když jsem se kvůli práci přestěhovala do hlavního města. Ve firmě, kde jsem pracovala, dělal i on. Sice na jiném oddělení, ale potkávali jsme se denně.
Buď ve výtahu, nebo na chodbě či v kuchyňce. Od prvního setkání mi byl víc než sympatický a zdálo se, že se i já líbím jemu. Jelikož ale nejsem zastánkyní vztahů na pracovišti, vůbec mě tehdy nenapadlo si s ním něco začínat.
Dali jsme najevo své city
Pak ale přišel vánoční večírek, který všechno změnil. Svou malou roli v tom samozřejmě sehrál alkohol. Víno, šampaňské i koktejly tam tekly proudem, a já ani Lubor jsme nezůstali na sucho.
Kolem půl páté ráno jsme jeli taxíkem domů společně. Pozvala jsem ho k sobě. Neodmítl. Oba jsme byli trochu pod vlivem a díky tomu jsme odhodili zábrany. Tenkrát jsme se spolu poprvé milovali. Bylo to krásné. A ve mně, na rozdíl od Lubora, to zanechalo hluboké stopy.
Kamarádi s výhodami
Od té doby jsem na Lubora musela pořád myslet. I když jsem si to nechtěla přiznat, tak jsem se do něj zamilovala. On, jak mi několikrát řekl, mě měl také rád. Když jsem se ho ale zeptala, jak to vidí dál, dal mi jasně najevo, že mít vztah s kolegyní nechce.
Prý, když budu chtít a nebude mi to nijak ubližovat, si to můžeme někdy zopakovat. O vážný a dlouhodobý vztah ale nestál. Bylo mi s ním hezky, tak jsem na jeho nabídku přistoupila. Naivně jsem si myslela, že dokážu své city ovládat. Navíc jsem také potají doufala, že svůj názor třeba časem změní.
Zlomil mi srdce
Čas plynul a mně začalo pomalu docházet, jak bláhová jsem byla. Když jsme spolu byli sami, byl ke mně Lubor milý, pozorný a láskyplný, když jsme ale byli v práci, choval se ke mně jako ke každému jinému kolegovi.
Zpočátku mi to nevadilo, ale později mě do zraňovalo. Den ode dne jsem ho milovala stále víc, zatímco on mě ne. A když mi jednoho dne oznámil, že už má několik měsíců přítelkyni, se kterou je to prý vážné, považovala jsem to z jeho strany za podraz. Mít ho denně na očích jsem nevydržela, a tak jsem dala výpověď.
Osud to chtěl jinak
Cesty osudu jsou ale nevyzpytatelné. Myslela jsem si, že Lubora už nikdy neuvidím. Jak jsem se mýlila. Skoro pět let jsem o něm neslyšela a pak jsem na něj narazila na jednom koncertu.
Když mě uviděl, obličej se mu roztáhl do širokého úsměvu. Objal mě a řekl, jak rád mě vidí. A já v tom zase byla až po uši. Jako bych zažívala „déjà vu“. Opět jsme se začali vídat a já si opět začínala malovat společnou budoucnost.
Když ale po pár měsících přišla na náš vztah a budoucnost řeč, Lubor se opět zašprajcl. Raněná a naštvaná hlavně sama na sebe jsem to s ním ukončila.
Konečně řekl ta dvě slova
Po třech letech ale znovu zasáhl osud. Šla jsem po chodníku a přímo proti mně šel Lubor. Když jsem ho uviděla, zastavilo se mi srdce. Zůstala jsem stát jako solnej sloup a koukala na něj jako na zjevení.
„To si ze mě snad děláš srandu?“ adresovala jsem v duchu tam tomu nahoře. Tuhle kapitolu života jsem uzavřela a znova jsem ji už otvírat nechtěla. „Ahoj,“ pozdravil mě. „Jak se máš?“ Polkla jsem a zpříma se na něj podívala.
Cítila jsem, jak se mi slzy derou do očí. „Promiň, ale na tohle vážně nemám. Měj se hezky.“ Otočila jsem se a téměř jsem se rozběhla pryč. „Katko!“ zakřičel na mě. „Počkej přece.“ Nezastavila jsem se. „Miluju tě!“ Jakoby do mě uhodil blesk.
„Cože?“ Přišel ke mně a dlouze mě políbil. Od toho dne uběhly už přes tři roky a my s Luborem jsem stále spolu. Že by to už tentokrát bylo napořád?
Kateřina M. (40), Praha