Po nečekané smrti manžela na mě ve velkoměstě všechno padalo. Rozhodla jsem se, že se vrátím do rodné vesnice, kde se pokusím začít od začátku.
Bylo mi necelých čtyřicet let, když jsem se stala vdovou. Manžel byl zapálený horolezec a právě jedna z jeho výprav v Rakouských Alpách se mu stala osudnou. Zpráva o jeho smrti mě hluboce zasáhla.
Život se mi během minuty obrátil vzhůru nohama a já jsem vůbec nevěděla, co si dál počnu.
Společný byt v Praze jsme měli na hypotéku a měsíční splátky jsem sama splácet nezvládala. Nakonec se mi byt podařilo přes jednoho známého v realitce prodat.
Připomněl se mi sen z mládí
Dobře si vzpomínám na ten večer, kdy jsem balila věci do krabic a přemýšlela, co budu se svým životem dál dělat, když se mi do ruky připletlo staré fotoalbum. Zvědavě jsem jím začala listovat.
Fotky v něm pocházely z doby, kdy mi bylo osmnáct, devatenáct let a měla jsem krátce po maturitě. Tenkrát jsem měla sen, že si v naší vesnici otevřu malý antikvariát. Knihy všeho druhu jsem totiž milovala odmalička.
Jenže pak jsem o prázdninách potkala Hynka – svého budoucího manžela, a události nabraly zcela jiný spád. Nalila jsem si skleničku vína, posadila jsem se na pohovku a začala si fotky pečlivěji prohlížet.
Na jedné byla zachycená ulice, ve které jsem tehdy plánovala mít svůj antikvariát. Najednou mě napadlo, jak to v mojí rodné vesnici asi dneska vypadá. A pak jsem se rozhodla, že se tam zajedu o víkendu podívat.
Rozhodla jsem se pro návrat domů
Procházela jsem se městečkem a z každého rohu na mě dýchaly dávné, krásné vzpomínky, které zaháněly stesk a bolest, které se v mém srdci usadily po manželově smrti. „Naďo, jsi to ty?“ otočila jsem se za ženským hlasem.
Tvář, kterou jsem spatřila, mi byla důvěrně známá. „Báro,“ vykřikla jsem radostně a pak jsme si padly do náruče. Bára byla moje kamarádka z dětství – chodily jsme spolu na základku i na střední. „Co ty tady?“ zeptala se mě, když jsme se konečně pustily.
V krátkosti jsem jí vylíčila, co se stalo a co mě do rodného městečka přivedlo. „Uvažuju, že bych se sem přestěhovala,“ uzavřela jsem. „Fakt?“ vydechla Bára nevěřícně. Pohodila jsem hlavou. „Potřebuju začít znova, někde, kde mi všechno nebude připomínat Hynka.“
Štěstí mi bylo nakloněno
A jak jsem řekla, tak jsem udělala. Rozhodla jsem se, že si zde koupím malý dvoupokojový byt a přestěhuju se sem. A štěstí při mně asi vážně stálo.
Ani ne týden nato, když už jsem byla celkem zabydlená a chtěla se jít podívat po nějakých prostorách vhodných pro antikvariát, mi zavolala Bára.
„Naďo, podrž se. Stará paní Novotná, co měla dole v ulici to malé vetešnictví, se stěhuje do domova důchodců, takže jsou ty prostory od příštího měsíce volné.“ Nemohla jsem tomu uvěřit. „Vážně? To snad ani není možné.
To by bylo pro můj antikvariát jako dělané.“ Bára se zasmála. „Proto ti to taky říkám. Zajdi za ní, určitě se nějak domluvíte.
Možná, že by ti tam nechala i ty regály, stolek s kasou, poličky a podobně.“ A skutečně, s bývalou majitelkou jsme si plácly a já se mohla pustit do zařizování svého krámku. Poprvé od manželovy smrti jsem v sobě pocítila energii a chuť něco tvořit.
Na jeho úsměv jsem nezapomněla
Následující týdny jsem makala od rána do večera. Moje dřina ale přinášela své výsledky. Stěny zářily novými barvami, dřevěná podlaha se blýskala čistotou a regály se začaly postupně plnit knihami.
Můj dávný sen se mi plnil přímo před očima. Jednou odpoledne jsem si dala krátkou pauzu. Udělala jsem si hrnek silného kafe a vyšla před svůj krámek. Opřela jsem se o výlohu a na chvilku zavřela oči. Po pár vteřinách jsem ucítila ruku na svém rameni.
Polekaně jsem sebou cukla. „Promiň, nechtěl jsem tě polekat,“ omlouval se mi muž ve slunečních brýlích. Rysy jeho obličeje mi byly nějak povědomé. „V pořádku. Nic se nestalo.“ Pousmál se. „Vážně si na mě nepamatuješ?“ A pak mi to došlo.
Vždyť to je Filip. Filip, co hrál v místní rockové kapele na kytaru a se kterým jsem prožila jedno krásné romantické léto.
Stará láska nerezaví
„Bára mi říkala, že ses vrátila. Jen jsem tomu nějak nemohl uvěřit. Musel jsem se přesvědčit na vlastní oči. Jak se máš?“ Pořád měl to své kouzlo. Udělala jsem nám kafe a celé odpoledne jsme si povídali.
Bylo to, jako bychom se viděli před týdnem a ne před pětadvaceti lety. Druhý den ke mně do antikvariátu přišel Filip zase. A další dny také. Pomáhal mi s uklízením, aranžováním knih do výlohy a dalšími potřebnými věcmi.
Dobře jsme si rozuměli, a tak to netrvalo dlouho a opět jsme se sblížili. Řekli jsme si, že to spolu zase zkusíme a světě div se, vyšlo nám to. Sice jsme se nevzali, ale i bez svatby spolu žijeme šťastně a spokojeně, a to už celých osm let.
Naďa H. (48), severní Čechy