Je tomu už mnoho let nazpět. Manžel tehdy přišel ze dne na den o práci a já zůstala na obživu dvou dospívajících synů a celé naší rodiny sama. Snadné to tedy opravdu nebylo.

Manžel měl dlouhotrvající problémy v práci. Nejen, že už ho sezení v kanceláři a zakládání dokumentů do šanonů za dlouhé roky nebavilo, na paty mu tehdy začal šlapat o mnoho let mladší kolega, který měl zřejmě zálusk na jeho teplé a dobře placené místečko.

Jak už to tak bývá, jednoho krásného dne přišel můj muž Jirka z práce s tím, že dostal výpověď.

Peníze za odstupné, které mu byly vyplaceny, se rychle rozkutálely a než jsem se stačila rozkoukat, starší syn už na mě z kuchyně pokřikoval, že má zase hlad a že by potřeboval nové boty.

V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem zůstala na obživu rodiny úplně sama. I já jsem měla samozřejmě své stálé zaměstnání, které mne však poskytovalo jen zlomek peněz, které byl schopen vydělat můj muž.

Právě jeho příjem byl vždycky tím hlavním, co naši rodinu dokázalo uživit. Nikdy jsme nebydleli na růžovém obláčku, zároveň jsme však také nikdy nežili od výplaty k výplatě. Až do současnosti jsme se prostě měli tak nějak normálně.

Dokázali jsme poplatit vše důležité, stejně tak jako si ušetřit na letní dovolenou nebo klukům na tábor. Co bude ale teď? Z mého platu rodinu uživit nedokážu, to mi bylo jasné. A nejen mně, ale i manželovi.

Ten však celou situaci nezvládl a na dlouhý čas několika vleklých měsíců propadl depresi. Jen ležel a nemluvil a my jsme kolem něj našlapovali po špičkách. Vůbec tedy nepřipadalo v úvahu, že by se v tomto svém stavu hledal novou práci. Musel se dát nejdřív dohromady.

Všechno zůstalo na mě

Starost o rodinu tedy zůstala na mě. Pracovala jsem celý život v jedné firmě, kam jsem nastoupila hned po škole. Jako fakturantka a účetní jsem byla jednou z mnoha a na mé práci nebylo nic zvláštního ani zajímavého.

Po letech jsem brala práci jako rutinu a nutnost pro příjem tolik potřebných finančních prostředků. A v situaci, ve které jsme se právě ocitli, ještě o to víc. Každé ráno jsme opouštěla domov s pocitem, že pro rodinu dělám maximum.

Bohužel jsem cítila i nesnesitelnou tíhu skutečnosti, že celá finanční stránka naší rodiny je teď závislá pouze na mém příjmu. Možná, že tenhle pocit mají muži, kteří mají doma ženu na mateřské dovolené a živí ji i děti. Pro ženu tenhle pocit ale přínosný není.

Alespoň pro mě tedy nebyl. Stal se pro mě velkou zátěží, psychickou i fyzickou. Navíc jsem se musela velmi přemáhat, abych před manželem neupustila nějaké nevhodné slovíčko. Aby si náhodou nepomyslel, že je k ničemu.

Abych mu nedala sebemenší důvod k tomu se ještě více stáhnout do sebe a padnout do ještě hlubších depresí, které ho už tak nesnesitelně obtěžovaly. A bohužel nejen jej, ale celou rodinu. Raději jsem tedy byla pořád v práci.

A kluci se doma taky příliš nezdržovali. Nabrala jsem si práci navíc a věnovala jsem jí samozřejmě také čas, který jsem předtím trávila doma nebo se svými přáteli.

Až nyní jsem si začala všímat, že i ostatní kolegyně a kolegové tráví v zaměstnání mnohem více času než by museli. Dříve jsem odcházela běžně kolem páté, nyní jsem zůstávala někdy až do osmi. A někdy i déle. To už pak ale v kanceláři ani v celé budově opravdu téměř nikdo nebyl.

Po dlouhé době mi někdo polichotil

Ten večer se mi nechtělo domů. Věděla jsem, že kluci jsou ještě někde venku a za manželem jsem se bohužel už dávno netěšila.

Seděla jsem na své kancelářské židli, stoly a židle okolo mne byly už dávno pusté a jen umyté hrníčky v kuchyňce už se těšily na další ráno, kdy v nich dámy a pánové uvaří voňavou kávu.

Nohy jsem měla jako konve a ačkoli mi nebylo ještě ani 45, připadala jsem si asi na sto. Proto mne tak moc zaskočilo, co se odehrálo v následujících několika minutách.

Stoly okolo mne zely prázdnotou, jen ve vedlejší prosklené kanceláři jsem zahlédla světla a mihotající se postavu. Když jsem zaslechla lehlé zaklepání na dveře, trochu mne polekalo. Hned jsem si však uvědomila, že to bude asi ten pán od vedle a řekla jsem dále.

„ Dobrý den“, pozdravil uctivě asi padesátiletý pohledný chlapík, kterého jsem nikdy předtím nezaregistrovala. Vlastně jsem neznala žádné chlapy od nás z firmy. Nezajímali mne.

Vzhledem mužů jsem se už nějaký ten pátek nezabývala, měla jsem prostě jiné starosti a navíc doma svého manžela. Když vešel tenhle zvláštní muž do kanceláře, něčím mne ale zaujal. Možná to bylo tím, že se na mě tak zajímavě podíval.

A jeho úsměv byl sympatický, stejně jako jeho pohled. Vryl se do mých očí a já jsem náhle pocítila něco zvláštního. Teď už vím, že jsem měla správné tušení.

Přesvědčila jsem se o tom hned za malou chviličku. „ Já se moc omlouvám, že Vás ruším, ale musím Vám prostě něco říct,“ začal ze sebe soukat „můj pracovní soused.“ A pak už to šlo ráz naráz. Honza, jak se onen muž jmenoval, mne nejdřív pořádně polichotil.

Po dlouhé době jsem z jeho úst slyšela slova jako moc ti to sluší, jsi tak výjimečná, tvoje oči jsou tak milé…“ Víš, dívám se na tebe za tím sklem už celou věčnost. Dnes jsem si řekl, že už za tebou prostě musím jít.

Strašně po tobě toužím a nedokážu se ovládnout,“ sdělil mi upřímně Honza a já zůstala stát jako zkoprnělá.

Za sex mi nabídl peníze

„ Já mám ale děti a manžela,“ řekla jsem svému kolegovi s tím, že mne sice jeho komplimenty velmi potěšily, ale zároveň zaskočily. Honza se ale vůbec nenechal zastrašit a zdálo se, že je na všechno připravený. „ To já přece dávno vím, že jsi vdaná.

A taky to, že máte v současnosti nějaké trable s penězi, vid?,“ zeptal se mne jako starý kamarád. Musela jsem jen přitakat. Objal mne a do ucha jemně zašeptal: „ Jestli chceš, můžu ti pomoct tvou finanční situaci trochu vylepšit.

“ Zalapala jsem po dechu. Cože? Nejdřív jsem nechápala o co jde, ale když mi Honza položil ruku kolem ramen a pevně mne objal, pochopila jsem, oč tu běží. Nebudu vám nalhávat, že jsem v tu chvíli také nepocítila vzrušení.

Vždyť to bylo po letech, co mi někdo řekl, že jsem krásná a z jeho doteků jsem opravdu cítila, že je ze mě celý hotový. Ještě ten večer mne pozval na sklenku vína a hned poté jsme skončili u něj doma. Se vším všudy. Bylo to hezké. A bylo to zvláštní.

Když mi pak při loučení Honza podával tisíc korun s tím, že mi děkuje za nádherný večer a že doufá, že se brzy uvidíme znovu, nevěděla jsem nějak co si vlastně počít. „Jen si ty peníze vem.

Já ti rád pomůžu a ty nebudeš muset aspoň do noci vysedávat v kanclu, budeme ten čas raději trávit spolu, chceš?,“ zeptal se mile a já se nezmohla na nic jiného než souhlasné pokyvování.

Nakonec to skončilo

Doma si nikdo ničeho nevšiml. Druhý den byl jako první a další jakbysmet. S Honzou jsem se začala stýkat celkem pravidelně a bylo to fajn. Milovala jsem se ale i se svým mužem a když přišel za pár měsíců konečně s tím, že má novou práci, rozjasnila se mi tvář.

Uvědomila jsem si totiž, že to s Honzou dělám celé opravdu jen kvůli tomu, abych měla nějakou tu korunu navíc. Můj muž se začal měnit a s novou prací se z něj stal zase ten skvělý chlápek, kterého jsem milovala. A peněz bylo taky dost.

Milostný poměr s Honzou jsem proto ukončila a on to naštěstí pochopil. Zanedlouho jsem ho viděla s jinou a o mnoho let mladší slečnou. Asi jí taky pěkně zaplatil. Já už jsem tohle kvůli penězům naštěstí nikdy udělat nemusela.

Svému muži jsem o svém „vedlejšáku“ nikdy neřekla. Musela bych se propadnout hanbou. Vlastně jsem ale ráda, že jsme to těžké období všichni bez větší újmy přežili.

Antonie K.(58), Jihlava