Každá záhada má své vysvětlení, ale některá z nich nejsou z tohoto světa.
Na hřbitov jsem chodila už jako malá s rodiči. Nejprve samozřejmě proto, že mě nenechávali doma samotnou; později, když umřela babička, jsem tam chodila z vlastní vůle.
Věřila jsem, že tam v rodinné hrobce opravdu je její duše a později, v době dospívání, jsem si s ní i v duchu povídala. Měla jsem jí totiž hrozně ráda.
Vždyť neměl ani pohřeb!
Jak to už v životě chodí, později těch důvodů k návštěvám hřbitova bohužel ještě přibylo. Otec odešel z tohoto světa nečekaně, podlehl infarktu. V té době už jsem měla svoji rodinu a děti a do rodného městečka jsem jezdila jen na pravidelné návštěvy.
Nikdy jsem ale nevynechala návštěvu u naší hrobky. Tak to šlo dlouhá léta. Při té pravidelnosti nebylo divu, že jsem si jednoho dne okamžitě všimla něčeho velmi podivného. Na náhrobní desce, na které už byla celá řada jmen, náhle jedno přibylo! Marek Čermák.
Mohla jsem s jistotou přísahat, že týden předtím se tam takový nápis nevyskytoval. A co bylo ještě divnější, to jméno jsem vůbec neznala, nemělo nic společného s nikým z našich příbuzných. A poslední, úplně největší záhadou bylo datum úmrtí:
člověk, jehož jméno tam bylo vytesáno, zemřel předešlého dne! I kdyby všechno ostatní šlo nějak vysvětlit, tak tohle už těžko: lidé den po své smrti nemívají ani ještě pořádně zorganizovaný pohřeb, natož aby se jejich jméno objevilo na náhrobní desce!
Hrobník byl mým svědkem
Přišla jsem toho dne zrovna na hřbitov sama a pěkně mě to vyděsilo! Úplně prvním dojmem bylo, že jsem si asi spletla hrob, ale to jsem po vteřině pochopitelně zamítla. Pak jsem si chvíli myslela, že se mi to všechno jen zdá.
Ano, měla jsem za sebou celkem perný pracovní týden, plný stresu a starostí. Nikdy jsem ale netrpěla žádnými halucinacemi nebo přeludy. Několik minut jsem nevěřícně kolem rodinné hrobky obcházela. Potom mě napadlo jít se zeptat hrobníka.
Přivedla jsem ho na „místo činu“, ale tvářil se stejně udiveně jako já. Možná si myslel, že je to nějaký nevhodný černý humor z mé strany. Protože sám rovněž dělával ozdobné písmo na náhrobní desky, ihned popřel, že by s tím novým nápisem měl něco společného.
Zkrátka a dobře, tu záhadu jsme společně nevyřešili. Když jsem odcházela ze hřbitova zpátky do rodného domu, měla jsem z toho hlavu pořádně zamotanou. Říkala jsem si, jaké bylo štěstí, že se mnou nešla matka, které to nedovoloval zdravotní stav. Ta by z toho nečekaně objeveného nápisu měla ještě větší šok než já!
Bylo to jen částečné vysvětlení
To jméno jsem si pochopitelně pamatovala a celou cestu ze hřbitova jsem nad ním přemýšlela. Dospěla jsem k jednoznačnému závěru: nikdy jsem o žádném Marku Čermákovi neslyšela. Zeptala jsem se matky, ale neřekla jsem jí, kde jsem jméno spatřila.
Hned z první reakce mi bylo jasné, že pro ni není ničím novým. Nejprve o něm nechtěla mluvit. Přesvědčila jsem jí, že je to pro mě důležité. A následně jsem zůstala v šoku já. Vyšlo totiž najevo, že mám nevlastního bratra – tedy vlastně měla jsem.
V době, kdy jsem byla ještě malá, měl otec poměr s jednou rodinnou kamarádkou. Otěhotněla s ním a dítě si nechala. Otec na Marka celý život přispíval, ale o jeho existenci u nás věděla jen matka. Podařilo se mi vypátrat jeho adresu.
A čekalo mě další mrazení v zádech: Marek skutečně zemřel den před mojí návštěvou hřbitova. Když jsem pak přišla k náhrobní desce znovu, nápis už tam nebyl.
Myslím si, že duch mého nevlastního bratra, kterého jsem nikdy nepoznala, mě chtěl alespoň takto dodatečně upozornit na svoji existenci. Věřím v posmrtný život a také v to, že se někde tam jinde s Markem poprvé setkám!
Alena E. (43), Most