Na maminčině hrobě jsem našla mladou holubičku. Musela jsem se o ni postarat. U nás doma náhle ožila, chovala se, jako by tam znala každý kout.

Když maminku skolila zákeřná nemoc, bylo mi devatenáct. Byla jsem čerstvě vdaná a čekala dítě. Mé sestře bylo teprve patnáct a bratrovi třináct. Otec nepatřil mezi ty tatínky, kteří se dokážou postarat.

Po smrti maminky pil ještě víc než dřív. Péče o domácnost i mé sourozence padla na mě. Protože jsme s manželem neměli kde bydlet, přestavovali jsme si podkroví v domku mých rodičů.

Najednou jsem byla velitelkou celé domácnosti já. Bylo to náročné, každý den jsem si ale našla chvilku a zašla za maminkou na hřbitov.

Šla se mnou

Když jsem jednou dorazila k hrobu, koukám, že tam mezi věnci a květinami něco leží a hýbe se to. Byla to mladá holubička. Asi ještě neuměla létat, nechala se snadno chytit. Dívala se na mě pohledem, ze kterého mě zamrazilo. Ty oči!

Jako by to byly oči mé drahé maminky. Nemohla jsem jinak, holubičku jsem vzala domů. Cítila jsem, že se o ni musím postarat. Nebála se. Naopak. V našem domě se chovala, jako by to tam znala. Co ale bylo nejpodivnější? Reakce naší fenky Asty.

Když uviděla toho opeřeného návštěvníka, začala radostně poskakovat. A tak bylo doma zase o něco veseleji. Starost o domácnost a sourozence mě ale vyčerpávala. Každý večer jsem seděla s holubičkou v kuchyni a hladila ji po peříčkách. Její vrkání mě příjemně uklidňovalo.

Hluboké oči

A nejen mě. I otce jsem přistihla, jak holubičku zasněně hladí a něco jí vypráví. „Víš koho mi připomínají ty její hluboké oči?“ zeptal se mě jednou. „Vím,“ odpověděla jsem. Mámu! Táta říkal holubičce Mařenko, tak se matka jmenovala.

Náhoda?

Pak přišel můj den. Manžel mě odvezl do porodnice, kde se narodila naše Julinka. Když jsem se za pár dní vrátila domů, táta mě vítal se slzami v očích. Holubička prý zemřela. Přesně v den, kdy se narodila Julinka. Podivná náhoda.

Navíc, jak Julinka rostla, tím víc jsme v ní viděli její babičku Marušku. Věříme tomu, že se maminka po své smrti převtělila do holubičky, aby nám mohla být stále nablízku. Žije teď její duše v naší Julince? Své babičce je stále víc a víc podobná.

Jana (59), Most