Na našem dětském hřišti se už řadu let dějí podivné věci. Kdosi točí děti na kolotoči a houpá na houpačce. Děti se smějí a mávají. Ale komu? To my dospělí nevidíme.
Na starém dětském hřišti se po večerech scházela divná společnost. Často se stávalo, že ráno byly všude střepy od lahví, a to bylo ještě to nejmenší. Hřiště bylo místem, kterému se normální lidé vyhýbali i za bílého dne, maminky s dětmi už tam nechodily. Také se začalo říkat, že na hřišti straší.
Konečně nové
Kolega z práce vyprávěl, jak šel kolem sám v jednu ráno, a na lavičce tam seděla mladá žena. Vypadala smutně, když na ni promluvit, ani nezvedla hlavu. Kolega k ní vykročil, aby zjistil, zda je v pořádku.
Když se jí chtěl dotknout, žena hlavu zvedla a na kolegu ve svitu lampy zírala liščí tvář. Když na něj zavrčela, kolega nečekal a utíkal. Podezírala jsem ho, že ten večer trošku přebral…
Nicméně ani město už se na to strašné místo, které kdysi bývalo hezkým hřištěm, nemohlo dívat. A tak se začalo s renovací. Za pár týdnů nebylo po starém hřišti ani památky, teď tu bylo hřiště nové. Krásné, moderní, barevné.
Říkali jsme si, jak asi dlouho vydrží nezničené. Hned jsem tam začala brát vnučku Helenku, ať si užije to krásné místo, dokud to jde. Jednou mě ale překvapila, když ke mně přiběhla a ptala se: „Babičko, půjdeme sem zase zítra?“ odpověděla jsem, že nevím.
„Ale paní lištička by byla smutná, kdybych nepřišla,“ dodala Helenka. Zeptala jsem se, koho myslí tou paní lištičkou, a ona mávla směrem k houpačce, která se ve větru jemně pohupovala. „Támhle, podívej, jak na nás mává!“
Jaká paní?
U houpačky ale nikdo nestál. „Jaká paní, Helenko?“ Místo ní mi odpověděl chlapec, který seděl u maminky na lavičce vedle nás. „Se mnou si paní lištička taky hraje.“ Jeho matka se na mě omluvně usmála:
„Jonášek mi o té paní pořád vypráví, je to asi nějaká postavička z televize…“ Vzpomněla jsem si na kolegu a jeho příhodu s liščí ženou. Je to jen náhoda? „A říká ti ta paní něco?“ ptala jsem se Helenky dál.
„Vypráví mi o svých dětičkách, jak zemřely.“ Přemýšlela jsem, jestli jsem v minulosti slyšela o nějaké tragédii na tomto místě. „A jak zemřely?“ zeptala jsem se. „Zlí psi je zabili,“ odpověděl mi Jonášek.
Vrčení za zády
Obě děti se rozběhly zpátky k houpačkám. Radostně na ně naskákaly. Houpačky se s nimi houpaly, jako by byly na nějaký pohon. Pak děti seskočily a běžely na kolotoč, a ten se s nimi začal roztáčet.
Úplně sám! Vyskočila jsem a běžela pro Helenku. Strhla jsem ji z kolotoče a vlekla domů. Vtom jsem uslyšela u svého ucha zavrčení. Otočila jsem se, nikde žádný pes nebyl.
Na to hřiště jsem už s Helenkou nikdy nešla, ale kdykoli jdu kolem, dívám se na děti, jak si tam šťastně hrají a občas si povídají samy se sebou – nebo možná s někým, koho vidí jen ony. My dospělí možná jen výjimečně v noci za svitu pouliční lampy.
Anna (65), Plzeňsko