V lásku jsem už nevěřila. Moje manželství bylo v troskách, přitom jsme vychovávali dvě malé děti. Jejich táta byl bohužel alkoholik.

Můj první manžel měl desítky kamarádů, jedním z nich byl i Marek, o kterém chci vyprávět především. Příběh mého prvního manželství není právě nejveselejší, láska to opravdu nebyla. S Petrem jsme se museli brát, čekala jsem dítě.

Po svatbě se mi narodil syn, dva roky poté druhý. Jenomže můj muž se nejvíce ze všeho zajímal o alkohol. Z práce pospíchal rovnou do hospody. Zázrak, že do práce vůbec chodil, jinak bychom snad žili v naprosté chudobě. Řeknu to popravdě, v lásku už jsem nevěřila.

Je mi to líto

Měla jsem malé děti, nevydařené manželství, málo peněz a hodně starostí, když se objevil kamarád mého muže, Marek. Jednou, když vlekl mého manžela, který byl namol, z hospody domů, se na mě tak omluvně podíval a hlesl: „Je mi to líto.“

Já na to: „Vy přece za nic nemůžete.“ Měl opravdu hezké oči, jako studánky. A mě poprvé napadlo, že ačkoli jsem, jak manžel říkal, po sezoně, třeba úplně všechno za sebou nemám.

Začala jsem na Marka myslet. Byl asi v mém věku, docela hezký, vysoký, tmavovlasý, ale takový posmutnělý. Trápilo mě, že i on chodí do hospody, ale jak se později ukázalo, dělal to jen kvůli tomu, aby nebyl sám.

Pil jen symbolicky, anebo vůbec. Když o něm můj muž někdy mluvil, vždy s posměchem. Prý sedává v hospodě u kávy, suchar. Ani nevíte, jak mi to bylo sympatické.

Hezká rodina

Marek bydlel nedaleko. Potkávali jsme se, protože naše sídliště bylo malé jako dlaň. Uháněla jsem s dětmi do školky, on pospíchal do práce. Vždycky se na nás s dojetím díval, jednou poznamenal:

„Vy jste ale hezká rodina.“ Později jsem pochopila, proč to říkal tak zasmušile. Vyrůstal v dětském domově, rodiče nikdy nepoznal. A jak se ukázalo, bál se, že nepozná ani lásku. Byl příliš plachý na to, aby oslovil ženu. U mě naštěstí udělal výjimku.

Pozval mě na zmrzlinu. To byl nejšťastnější den mého života. Okamžitě bylo jasné, že si rozumíme, že jsme se jeden pro druhého narodili. Marek a já, to je láska jako z románů. Díky němu jsem našla sílu podat žádost o rozvod.

Manžel se ani nevzpíral, byla jsem mu fuk, naše děti také. Vzali jsme se s Markem pár měsíců po mém rozvodu, vychovali jsme spolu oba dva mé syny. Dobře víme, že spolu i zestárneme. Našla jsem spřízněnou duši, i když napodruhé.

Miluše (64), Plzeň