Vyrůstat bez milovaného otce není snadné. Byla jsem malá holka, když jsem o něj přišla, a donekonečna jsem přemýšlela, kde vlastně je.

Když umřel táta, myslela jsem, že to nepřežiju. Aby ne, bylo mi teprve necelých jedenáct. Dospělí, tedy máma, babička, děda, tety, sestřenice a mnoho dalších, se ke mně chovali, jako bych byla mimino.

Například babička mi tvrdila, že je táta v nebíčku, a sestřenice Jaruna se mi snažila nabulíkovat, že je táta na hvězdičce. V noci mi na balkoně dokonce i konkrétně ukázala, na které, a že se na mě pokaždé, když vyjdou hvězdy, kouká. Všechno jsem to baštila.

A hlavně jsem si pořád myslela, že je táta tam někde nahoře dočasně a že se určitě vrátí, že přece není možné, aby se nevrátil. Aby se nevrátil už nikdy. Naštěstí zasáhla Anča, starší ségra.

Bylo jí patnáct a už za ní chodili kluci, a tak jsem ji brala velmi vážně. Řekla, ať na tátu už nečekám, že se prostě nevrátí.

Nespravedlivé

Vyplakala jsem moře a bylo mi o fous líp, ale pořád mizerně. Všechny holky ze třídy tátu měly, i ty z rozvedených rodin, ač ho třeba nevídaly denně. Ale měly ho. Byl na světě. Bylo to nespravedlivé.

A trnula jsem hrůzou, že si máma najde jiného chlapa a přivede ho domů a že mu budu muset říkat tati. Nebyla by první ani poslední, kdo to svým dětem udělal. Ale ona to neudělala. Nikdy se znovu nevdala a jakživa si nikoho domů nepřivedla.

Mnohem později, to už jsem byla hodně, hodně dospělá, a ona starší dáma, jsem se jí zeptala, jestli opravdu žila po celou dobu od tátovy smrti tak osaměle, jak to vypadalo. Přiznala, že měla jeden románek, ale krátký a tajný. Jsem jí za to dodnes vděčná.

Zavírací špendlík

Ale jak říkám, v dětství jsem si pořád lámala hlavu, kde je táta. Nechápala jsem, že na vás dneska někdo mluví a uspává vás a podepisuje vám pětku v žákovské knížce a zítra tady najednou není a nebude.

Po letech jsem se s tím jakžtakž smířila, a pak se to stalo. Začalo se mi o tátovi zdát. Někdy jako bych slyšela jeho hlas. Občas to bylo až legrační.

Večeřela jsem například s divným klukem, takovým dlouhovlasým chuligánem, byl potetovaný a do ucha si strčil zavírací špendlík. Jediné, co mu scházelo, byla krysa za krkem. A najednou jako bych slyšela hlas, který tiše povídá: „Zlato, toho ne.“ Tátův hlas.

Zasmála jsem se. Chuligán prý, čemu se směju. Nešlo to vysvětlit. Jen jsem v té chvíli konečně pochopila, že táta tady sice není, ale vlastně je. Je to složité. Táta mi radí často. S tím potetovaným týpkem ale ani nemusel, s tím bych si poradila sama.

Věra (62), Zlín