Suvenýr dovezený z exotické země připravoval lidi o rozum.
Měla jsem bratrance Romana, který byl vášnivým cestovatelem. Jakmile se po roce 1989 otevřely nové možnosti, jak poznávat svět, už ho doma nic neudrželo.
Žil sám, takže se nemusel nikomu přizpůsobovat, a protože si dokázal dobře vydělat, dopřával si i výpravy do koutů světa, kam by se většina lidí neodvážila. Občas jsme o něj měli strach, protože mířil i do oblastí, které byly podle zpráv nebezpečné.
Roman se však vždycky vrátil s úsměvem, zajímavými historkami a taškami plnými suvenýrů. Některé si nechával, jiné rozdával svým příbuzným a známým. Ještě v důchodu působil jako člověk, kterého nic neunaví. A pak se to zlomilo.
Jeho smrt neměla vysvětlení
Po návratu z jedné své africké cesty se Roman nevysvětlitelně a rychle změnil. On, dříve tak společenský, se začal vyhýbat lidem, působil vystrašeně, mluvil zmateně a občas měl podivné vidiny.
Všichni jsme si to vysvětlovali jeho věkem, i když nikdy předtím neměl sebemenší náznak psychických potíží. Jeho situace se vyvíjela tragicky. Přibližně měsíc po návratu našli Romana oběšeného. Nikdo nechápal, proč si sáhl na život.
Zůstala po něm spousta věcí, mezi nimi i suvenýry z poslední cesty. Patřila k nim také zvláštní malá dřevěná figurka, vyřezaná s takovou podivnou přesností, až z toho člověka mrazilo.
Chtěla jsem si ji vzít, ale moje sestra Magda, která podobné kuriozity sbírala, byla rychlejší. Přenechala jsem jí tu figurku bez protestů. Netušila jsem, jak moc se mi to vlastně vyplatí.
Musela být hospitalizována
Asi dva týdny po pohřbu mi zavolal můj švagr Lukáš. Zněl vyděšeně. Tvrdil, že se Magda mění před očima. Připadalo mi to absurdní, protože moje sestra byla vždy pevná, racionální a odolná. Jenže když jsem ji navštívila, pochopila jsem, že Lukáš nepřehání.
Magda byla bledá, pohublá a v očích měla prázdnotu, která mě vyděsila. Mluvila roztěkaně, stěžovala si na nespavost a tvrdila, že ji někdo pořád sleduje. Uprostřed věty se najednou odmlčela a začala říkat úplné nesmysly.
Seděla jsem proti ní a měla jsem pocit, že přede mnou není moje sestra, ale někdo naprosto cizí. O dva týdny později už byla Magda v tak špatném stavu, že ji švagr musel odvézt na psychiatrické vyšetření. Lékaři rozhodli o dočasné hospitalizaci.
Bylo to jako opakování Romanova příběhu – jen jsme tentokrát měli šanci zasáhnout.
Zbavili jsme se jí nadobro?
Když byla sestra v léčebně, požádala jsem švagra, aby mi půjčil tu figurku. Chtěla jsem ji vidět znovu, tentokrát s vědomím, že možná není jen neškodným suvenýrem. Brzy jsem pochopila, že mezi ní a podivnými stavy obou mých blízkých existuje spojitost.
Sama jsem začala cítit tíhu, která se nedala vysvětlit. Z loutky jako by vyzařovala temná, dusivá energie. Měla jsem výpadky paměti, náhlé stavy úzkosti a pocit, že mě něco sleduje. Deprese na sebe nenechaly dlouho čekat. V tu chvíli jsem měla jasno.
Řekla jsem Lukášovi, že se té věci musíme zbavit. Kupodivu ani na okamžik nepochyboval. Společně jsme odjeli za město, vykopali tam jámu a loutku do ní uložili. Jakmile jsme ji zahrabali, jako by ze mě spadla velká tíha.
Dýchalo se mi lépe a hlava se mi vyčistila. Magdu po třech týdnech propustili a také ona se začala rychle vracet do normálu. Figurku doma vůbec nepostrádala. Až později jsme jí s Lukášem řekli, co jsme udělali a proč. Přijala to. Všichni tři jsme cítili totéž:
že Romanova smrt nebyla důsledkem jeho svobodného rozhodnutí. Doufám jenom, že tu loutku nikdo nikdy nevykope. Nerada bych, aby se někdo jiný stal další obětí.
Jarmila N., (58), Karviná
