Už jsem pochybovala, že mi osud může ještě něco přinést. A pak to přišlo.

Vždycky jsem byla racionální a na zázraky jsem nevěřila. Myslela jsem si, že si člověk musí všechno vybojovat sám, jinak to jednoduše nemá mít. Přesto mě potkala událost, kterou si dodnes neumím logicky vysvětlit – a která mi obrátila život správným směrem.

Zdědila jsem byt

Bylo mi skoro padesát a žila jsem sama. Moje kamarádky měly své rodiny, některé spokojené manželství, jiné byly sice rozvedené, ale měly děti a zázemí. Já jsem nikoho nenašla a postupně jsem ztrácela naději, že se to ještě změní.

Moji rodiče ještě žili, ale dávno jsme se odcizili. Po jejich rozchodu se otec odstěhoval na Slovensko za novou partnerkou a s matkou jsme si nerozuměly. Nejbližší mi byla teta, za kterou jsem často chodila. Ta bohužel nečekaně zemřela.

Protože neměla vlastní děti, odkázala mi svůj byt. Když jsem po ní uklízela, narazila jsem v šuplíku na kus starého formuláře. Netuším, proč jsem to udělala, ale ten útržek jsem si nechala a schovala do peněženky jako malou památku na ni.

Přivedla mě k tomu zvědavost

Po nějaké době jsem si ten formulář znovu prohlédla. V rohu bylo devět číslic, jejichž význam jsem neznala. Napadlo mě, že by to mohlo být telefonní číslo.

Ze zvědavosti jsem ho zadala do mobilu, i když jsem počítala s tím, že hovor hned ukončím, protože půjde o omyl. Na druhé straně se ozval muž. Zajímal se, odkud číslo mám, a já mu popsala celý příběh.

Řekl, že taková věc nemůže být náhoda, a navrhl, abychom se setkali. Neměla jsem co ztratit, a tak jsem souhlasila. Bydlel asi padesát kilometrů ode mě a během týdne přijel.

Nechtěla jsem si dělat iluze, ale velmi rychle jsem cítila, že jsem se zamilovala – a bylo to vzájemné. Začali jsme se vídat čím dál častěji a před rokem jsme se vzali.

Dodnes oba věříme, že těch devět čísel nebylo jen náhodným zápisem, ale jakýmsi šťastným znamením. Někdy si říkám, že mi tím teta možná chtěla i po své smrti ukázat, že na mě stále myslí.

Hana S. (56), Sokolov