Mám pocit, že jsem se za své tělo styděla snad už od dětství, a po většinu života jsem se svým fotkám vyhýbala jako revizorům v tramvaji.

Vždycky jsem měla pocit, že mám o dvě brady víc než ve skutečnosti a že moje paže mají vlastní poštovní směrovací číslo. Když se rodina chtěla fotit, vždycky jsem se nějak vytratila a všichni to brali jako samozřejmost. Jenže pak přišla jedna fotografie, která mě dostala.

Žena, která se upřímně směje

Bylo to loni v létě, na oslavě narozenin mojí neteře Terezy. Všichni pobíhali po zahradě, děti se honily kolem bazénu a já jsem si zrovna sedla na lavičku, abych si odpočinula. A v tu chvíli mě Tereza vyfotila, aniž by se mě zeptala na dovolení. Fotku mi poslala až večer.

Otevřela jsem ji s tím, že se připravím na další kolo sebemrskačství. Jenže místo toho jsem zůstala sedět a dívala se. A poprvé za dlouhou dobu jsem neviděla tlusté paže ani špatný profil. Viděla jsem ženu, která se upřímně směje. Tak, že jí oči úplně zmizí.

Viděla jsem vrásky, které jsem si poctivě odpracovala, každou jednou starostí, každou jednou radostí. A viděla jsem, že vypadám… živě. A to mě překvapilo víc než cokoli jiného.

Další den jsem si tu fotku vytiskla, protože jsem si uvědomila, že jsem se roky na sebe dívala úplně jinýma očima, než jak mě vidí ostatní. Já jsem viděla chyby, oni viděli mě. Začala jsem si toho všímat i jinde.

Poprvé jsem si věřila

V obchodě jsem si poprvé po letech koupila šaty bez rukávů. Prodavačka mi řekla, že mi sluší, a já jsem jí poprvé věřila. A když mě kamarádka Alena pozvala na společné focení v ateliéru, nevymluvila jsem se. Šla jsem. A víte co? Bylo to skvělé.

Smály jsme se, pózovaly jako dvě puberťačky a fotografka nám pořád říkala, že jsme úžasně fotogenické. Kdyby mi to někdo řekl před pěti lety, podezřívala bych ho z ironie. Teď jsem si to náramně užila a cítila jsem se skvěle.

Přestala jsem se schovávat

Pořád mám občas dny, kdy si připadám jako neforemná housenka. Ale už se za to nestydím, a už vůbec se neschovávám. A když se fotím, tak proto, že chci mít vzpomínky, na kterých jsem i já. Ne jen ostatní.

Ta jedna nečekaná fotografie mi ukázala něco, co jsem roky odmítala vidět: že moje tělo není nepřítel. Je to kronika. A já jsem se konečně naučila ji číst.

Marcela Š., 63 let, Kutná Hora